Jen slaná kapka na tváři

Je vůbec možné, aby to život dovolil?

Dopustit takový smutek a žal,

takové trápení a prázdnotu duše.

Proč tedy hlasy jeho radí mu, aby žil?

(jakou to vůbec cenu má?).

To člověk prochází neslyšně polojarní ulicí,

vším prostupuje světlo a  čistá energie.

Jen člověk ten nešťastně pokračuje.

 Slyší ty hlasy v sobě snad už po tisící

(vždyť  život mu z povzdálí utíká pryč.)

Tak proč už konečně neřekneš dost?

(vždyť tě ten smutek a žal zabíjí)

A vše kolem v ulicích dál běžným dnem pluje.

A člověk ten samotný neumí postavit most

(kterým by spojil život svůj a radost z něj)

Jak všechno dál nevšímavě plyne mimo něj,

vzduch naplněn je hustou touhou po žití.

Ten člověk (sic by chtěl) nedokáže posoudit,

zda s konečnou platností neztratil už  jeho život děj...

Jen slaná kapka na  tváři

(pomalu slévá se s druhou a další v proud)

ten smutný a zvláštní den dotváří.