Nemůžu si pomoct

Jsem hloupá, naivní a zlá. Věčně nespokojená a rozpolcená, divná a psychotická, to všechno jsem, vím to a stejně s tím nic nedělám. Mám všechno, o čem jsem snila, dotkla jsem se hvězd a jednu jsem si vzala, bez ptání, jen tak a patří mi. Jenže...já nevím, jak to říct. Já tu hvězdu chci i nechci, její žár mi spálil kůži a z jasu bolí oči, já hloupá se snad nudím. Tolik jsem bojovala, abych ji měla a teď se vracím k temnotě, vracím se k tobě. Proč jsi mi znovu zkřížil cestu? Jsi ještě horší než já. Víš, že nesmím a stejně mě pokoušíš, probouzíš staré vášně, víš, že v tvých očích čtu minulou touhu a tak mi je stále znovu nastavuješ a tolik mě lákáš. Toužím po hříchu a přitom se kaju. Žádáš mě, ať se všeho vzdám a uteču, ať patřím zas jen tobě...Deja vu, už dřív jsi to chtěl a pak jsi mě zradil, z tvých rtů jsem pila smrt. Ať je to, jak chce, ať jsi stejný jako dřív - krutý snílek, či napravený svatý mnich, zachyť mě, až zase poletím na křídlech smrti vstříc tvému náručí. Jen jedno jsi mě kdysi v naší temné lásce naučil, že minulost a budoucnost jsou protkány v tenkou linii, která se mnohokrát protíná. Jsi můj dluh a já musím platit. Bůh mě suď, že přitom asi ublížím, ale já si nemohu pomoci. Vím, že mě zničíš, ale zas a znovu ti chci nastavovat ústa k polibkům s chutí vitriolu...