povídka

Každý z nás je sám o sobě obětí něčeho, obětí svých zájmů, svých úchylek..., když se ale člověk stane obětí zvířete končí to špatně, ale musím začít pěkně od začátku.

Paní Krásná byla stará dáma. Žila sama ve svém malém bytečku, nikdy se neprovdala, neměla děti, její příbuzní a známí už v pokoji odpočívali a tak jí společnost dělala Bobina. Bobina byla fenka jezevčíka, věkem se podobala svojí paničce. Protože jí stařenka nedopřávala příliš pohybu, její tělíčko připomínalo váleček. Zato o krmení neměla fenka nouzi. To bylo samé: „Bobinko, mazlíčku, podívej, co ti panička připravila za dobrůtku, tady máš mlíčko a počkej, od oběda mi zbylo jedno křidýlko.“

Dny každého z nás se ale jednou naplní, a tak i paní Krásná musela na cestu pokoje. Bobina to nesla těžce. Se svým novým majitelem, sousedem Vlčkem, si na sebe nemohli zvyknout. Bobina zpočátku ležela v rohu, nechtěla nic žrát, takže po pár dnech “redukční diety“se její tělíčko ztenčilo. Každá bolest ale jednou pomine, a tak i Bobča se ze ztráty vzpamatovala. Panan Vlčka si postupně oblíbila, takže to u Vlčků vypadalo zpočátku asi takto:Bobina spala u postele svého majitele, ten ji třikrát denně krmil. Nejdříve to byly nejrůznější zbytky, postupně chodil nakupovat do potřeb pro chovatele a končilo to tak, že se pan Vlček domluvil se svým známým uzenářem: „Ty, Pepo, nech mně pro toho mýho psa vždycky nějakou masnatou kostičku. Každé ráno, postupem času i pravidelně večer, chodila Bobinka na procházku a to za jakéhokoli počasí, ať pršelo, mrzlo nebo sněžilo, Bobinka musela zkrátka na procházku. Přátele si z pana Vlčka dělali legraci: Ty Karle, ten pes je něco jako tvoje dítě.“ I když si to nikdo neuvědomoval, měli vlastně pravdu.

Bylo to zrovna o Vánocích, když venku mrzlo jen praštělo, zkrátka počasí, že by ani psa nevyhnal, když se Bobina nachladla. Pan Vlček