Proměna

I dnešní den skončí…

Ulice ,náměstí ,parky ,domy i nábřeží se pokojně schoulí pod teplým příchodem mladé noci a na soumračném nebi poprvé zazáří jasný třpyt hvězd.

Jen tu a tam bude ještě některé okno prosvícené pod tíhou ospalých skel ,aby se napájelo pohádkového nápoje slunce ,který na svých stříbřitých podnosech měsíce a hvězd trpělivě roznese pozorný hostitel.. A v jeho světle uvidím ,jak se ve snu usmíváš. Nikdy dříve jsem netušil ,jakou tajemnou krásu v sobě ukrýváš ,ale přišel jsem v noci ,řekl ti holčičko ,přičemž vlastně nevěděl ,jestli ti tak budu smět říkat i ráno ,až se probudíš....

Přijde večer ,večer jako tehdy ,skočíš tátovi na klín ,otevřeš náruč a položíš mu ruce kolem krku. Avšak ráno? Ráno budeš už příliš velká ,abys to udělala znovu. Jsi šikovnými malíři tvořený obraz ,který kouzlí čas ,a stejně jako on se měníš přímo před očima. Příliš malá ,abys mohla řídit auto ,ale už dost velká na uspávání pohádkami. Je to velké tajemství ,o němž jsem ti nikdy předtím nevyprávěl ,tajemství cesty ,jejíž každá část vede ze včerejška do zítřka. Nebudu tvrdit ,že je snadná. Necháš za sebou panenky ,kočárky ,medvídky ,barevné míče ,papírové draky

– i mě....

Přísahám ,že tě nebudu od tvé cesty odrazovat….

Včera jsme byli na procházce ,ty jsi se někam zadívala a najednou jsi se začala bát ,že jsem se ti ztratil. A vidíš ,možná už zítra se budu strachovat já ,že se zase někam zadíváš a pak odejdeš s někým úplně jiným. Je to tak zvláštní ,jak rosteš ,ztrácíš strach a já jej nacházím. Věčný neomylný čas počítá tvé minuty ,oblaka úzkostlivě snáší své nejjasnější hvězdy ,ale ani samo slunce neuchrání své nejteplejší paprsky ,když je zavolá blankytná obloha letního dne.

Ne ,nikdy jsem nevěřil ,že budeš stále žít zavřená v domě svých hraček ,ale až vyrosteš z mého náručí a můj svět pro tebe bude příliš malý ,nezapomenu jak jsi vířila prach a roznášela radost po celém domě.

Nosila jsi s ní i kus slunce ,prach se usadil ,panenky uklidila máma ,ale tvá zář zůstala navždy v nás.

Tak tady u tebe sedím a vyprávím ti zatím co ty spíš ,vlastně právě proto ,abys mě neslyšela. Kdybys viděla mou tvář jistě by ses zeptala na co myslím a já bych asi nedokázal odpovědět....

Dívám se na tebe a vidím spící krásu ,teď už se jen skloním ,abych ji políbil. Nevzbudíš se ,dobře to vím. Vždyť podle pohádky jen krásný mladý princ může otevřít tvé oči a já jsem jen otec roztržité holčičky i budoucí ženy. Tak tedy spi. Kdo ví ,možná už zítra se probudíš a budeš velkou slečnou ,která si svou změnu vůbec neuvědomí ,ale možná ,že ji poznáš na mě.Až jednou budu docela jiný ,trochu zamyšlenější ,malinko vážnější ,o dost smutnější ,avšak nesmírně bohatý.

Dnes v noci jsem viděl princeznu a cítím se jako král….