Hvězdička

Byly doby, kdy všechny hvězdy žily v oceánu. A vlastně to ani nebyly hvězdy, jak je známe dnes. Byli to světélkující tvorečci bez těla. Pouhé duše… Každý tvoreček, každá hvězdička měla na starost problémy a starosti jednoho člověka. Dlouhou dobu to takhle fungovalo a všichni byli spokojení. Ve stejné době žila mladá dívka. Nebyla jako ostatní. Neměla svou hvězdu, naopak, chovala se jakoby ona sama hvězdou byla. Pomáhala ostatním, snažila se aby se všichni měli dobře. Ale protože byla člověk, měla i ona sama své problémy, voje city a trápení, ale neměla čas ani sílu ty problémy řešit, jelikož se snažila většinu své energie věnovat ostatním.
Jednoho dne se vše změnilo. V srdci toho děvčete se nahromadilo tolik smutku že už to nemohla unést. Vyběhla v noci z domu a procházela se po pláži. Ve vodě zářily hvězdy a z oblohy shlížel dolů přívětivý měsíc. Ta dívka zvedla oči k nebi. Zadívala se do světla luny a v duchu si přála stát se jednou z těch svítících bytůstek. Měsíc si její tajné přání přečetl a vyhověl jí. Z dívky se stalo světélko, které vlny odnesly doprostřed moře. Jen její šaty zůstaly ležet v písku.
Děvče mělo z té proměny radost. Těšila se že konečně zapadne do společnosti jí podobné, že se konečně zbaví svých problémů a bude moct řešit jen ty cizí. Jenže nic z toho se nestalo. Dívka-hvězda neztratila schopnost cítit, milovat a smutnit. I problémy zůstaly… ale i přes to byla šťastnější než dříve.
Jenže čas plyne rychle dál a nic nezůstává věčně. Pryč byly doby, kdy lidé pomáhali hvězdám a hloubali nad svými starostmi společně s nimi. Lidé zahazovali všechny povinnosti i city za hlavu a už se světélky nespolupracovali. Těm malým zářivým tvorečkům došly síly. Začali pomalu zhasínat. Jedna po druhé hvězdy chřadly a přestávaly svítit. Měsíc si toho všiml a vzal zbylé světýlka k sobě na nebe. Chtěl zachránit těch pár posledních, pro potěšení oka, ale zároveň vlastně potrestat lidskou rasu tím, že jim sebral jejich poradce. Jen jednu jedinou hvězdičku nepřemluvil aby s ním odešla na oblohu. Byla to právě ta hvězda, co kdysi byla dívkou. Jenom ta zůstala ve vodách, silně přesvědčena, že dokáže pomoct, když ne všem, tak alespoň těm lidem, na kterých jí záleželo. Snažila se, moc se snažila, ale nedařilo se jí to. Sama byla zavalena svými problémy, které se jí zdály vůči problémům ostatních naprosto nedůležité a malé a proto o nich nikomu neříkala, i když jí to trápilo. Bála se, že by jí stejně nikdo neposlouchal, že by se jejím zdánlivě nicotným starostem vysmáli. Měsíc shora viděl jak se souží, jak celé noci propláče a rozhněval se na lidi. Bylo mu hvězdičky líto a rozhodl se jí pomoci. Proměnil dívku-hvězdu na vodu, protkal její duší každou část oceánu. Ale dal jí úkol. Každý den měla lidem připomínat že všechny jejich smutky může spláchnout voda. Každý den proto hladina moří stoupla a unášela z pláží kamínky a zrníčka písku…Nastal příliv. Ale stejně tak měli mít lidí na paměti, že tak jako oni „opustili“ hvězdy, tak je může opustit štěstí. V době, kdy měli pamatovat na toto, byl odliv.
Od těch dob moře stoupá a klesá a lidé se musí vypořádat se svými problémy sami…