Opatství

"V mém srdci jest vbodnuta zlatá dýka, to je Bůh.
V božím srdci jest vbodnuta zlatá jehla, to jsem já."

Muž v plášti se blíží. Kam se blíží? Je to místo, kde je vše jak má být? Je to místo, kde se ve vzduch prolínají nadpřirozené síly? Je to místo? Je to opatství.

" Jmenuji se Benjamin Smith a žiji v Londýně. Jsem historický badatel, putuji po nepříliš známých památkách a sepisuji o nich deníky. Putuji sám, vždy. Navštívil jsem již staré americké vísky, australská domorodá sídliště, africká svatá místa. Nyní putuji po Evropě a právě jsem zavítal do své rodné země, do Anglie, rozhodnut navštívit malé, zapadlé opatství, ve kterém již dlouhou dobu nikdo nežije."
Konečně tady. Unaven po dlouhé cestě, ale tady. Opatství není tak velké, jak jsem si myslel. Jeden kostel, pár mnišských příbytků a menší nocleh pro zbloudilé cestovatele. Zvenku to vypadá obyčejně- oprýskaně, zašle. Jen ta poloha je zvláštní. Opatství na rozeklané skále, to není k vidění každý den. Ale dnes už dost analyzování
Ben vstoupil . Nerozhlížel se, nezajímal ho ani dvůr, ani zarostlé zahrádky. Chtěl pouze postel. Proto také, jakmile ji našel, rozbalil spacák a usnul.
Časně ráno ho vzbudil prou barevného světla z malého okénka vysoko nad skříní, kde byl i prostý dřevěný kříž. Ben vstal, protáhl se a jal se vybalovat tornu. První vytáhl svazek zápisků, poznámek načerpaných po cestě sem, a prázdných papírů na poznatky nové. Pak mu prošly rukama různé nástroje na šetrné čištění a opravování nalezených věcí. Nakonec dospěl ke konzervám, sucharům a lahvím s vodou.
Sebral suchar a vyšel z hlavní budovy. Stál na dvoře a rozhlížel se. Zaujalo ho opevnění. Kamenné zdi, vybíhající ze vstupní brány, byly nedokončené. Tam, kde do opatství zasahoval les, byl už pouze jednoduchý dřevěný plot a i ten se brzo ztratil.Už jen útes strmě padal dolů. Ben chvíli přemýšlel, pak vzal papír a začal psát.
" Stojím tu na nádvoří. Opevnění se skládá celkem ze tří částí…popsal co viděl…dá se tedy usuzovat, že opatství mělo zeď a bránu pouze jako estetický prvek. Plotem by prošla téměř každá dravá šelma, buď zde žádné nežijí, nebo se tomuto místu zázrakem vyhýbaly. Jediné co nechápu je neopevněný útes. Je to jak nebezpečné tak frustrující. Hloubka je přes sto metrů a případný pád by nikdo nepřežil. poznámka: podívat se po zápiscích o stavbě! Další zvláštnost- sráz je odlišný."
Je jiný, zvláštní, ale proč? Viděl jsem už přece tolik rozličných věcí, tak proč mi tenhle sráz připadá divný. Je krásný. On září, to je nádhera! Musím jít blíž. Blíž ke srázu. Záře, musím jít.
Udělal pár kroků, měl ještě dobrých deset metrů na okraj. Srdce mu divoce tlouklo. Zastavil. Zavřel oči, zhluboka dýchal. Nadechl se, znova a znova. Nakonec si lehl a usnul uprostřed kamení. Spal tvrdě, beze snů. Spal dlouho. 
Probudil se malátný a zmatený do sychravého pozdního odpoledne.
Jak jsem mohl usnout? Spal jsem vůbec? Cítím se tak unavený, zbitý jako pes. Nediv se, když se ležel na kamení. Je tady taková zima. Jak jsem se sem vůbec dostal? Jistě, ten sráz. Ale sráz je jen sráz, zítra zde bude také. Zdraví je jen jedno, tohle počasí ho zničí.
Vydal se do budovy. Jakmile byl uvnitř, všiml si nástěnného koberce. Byl hned naproti vchodu. Znázorňoval Ježíše nesoucího Kříž. Šel blíž
Perfektní ruční práce. " Stojím před uměleckým dílem z dvanáctého století. Je podivuhodně dobře zachované. Jasné barvy, pevná látka." Co to je? Za kobercem je nějaký průchod, chodba. Žili zde zřejmě velmi vynalézavý mniši.
Odhrnul koberec a vešel. Jenže chodba byla tmavá, musel si dojít pro baterku. Jakmile měl světlo, spatřil nástěnné malby. Tentýž motiv. Ježíš Kristus nesoucí Kříž. Tisíce podob toho samého. 3el dlouho, cesta byla tísnivá. Ježíš a Kříž, Ježíš a Kříž. Symboly se mu míhaly před očima tak dlouho, až začínal mít pocit, že stále stojí před kobercem a do žádné chodby nešel. Pak najednou krok prázdna a pád do neznáma. Avšak pouze krátký pád, ze schodiště. Ben se rychle napřímil.
Je tady světlo. Jde támhle z těch dveří, ne, je to průchod. Jaký zdroj může mít toto tlumené světlo? Zhasl vlastní baterku a odhodlal se vejít.
Slunce! Tak velké okno jsem ještě neviděl. Je zde chladno. Počkat! Venku prší, ale sem ne. To je zvláštní, vždyť sklo… V tom okně je nějaká látka, světlounká téměř průhledná, tenounká. Jak mohli mniši… Bože, vždyť tohle je knihovna. Je tady tolik knih, stovky. Všechny psané ručně. Úžasné.
Nechal okno oknem, pro něj teď existovaly pouze knihy. Byly psané starou angličtinou, kterou on ovládal velmi bravurně. Zachovalý stav mu pomohl v pohodlném čtení.
Po přečtení pár stránek zjistil, že to jsou jakési životopisy mnichů. Četl dál. Procházel celou knihovnou. Po pár hodinách, již byla noc, držel v ruce životopis samotného zakladatele opatství. Pokračoval. Během třetí hodiny ranní usnul nad dílem, ve kterém bylo vyprávěno o tragických událostech roku 1135, kdy opatství napadla procházející tlupa poutníků. Nikdo nepřežil, nikdo. To by vysvětlovalo, některé nedokončené knihy. To teď Bena nezajímalo, spal.
Ve snu mu v hlavě probíhala písmena z mnišských textů, na pozadí Ježíš na Kříži a ještě…
Nejdřív otevřel jedno oko, pak druhé. Bylo ráno. Cítil se nevyspalý a hladový. Nechtělo se mu však nic dělat, chtěl pouze tu pouze ležet.
To nejde! Mam moc práce! Je to tady, tolik lidských životů v jedné místnosti. Mám moc práce!
Těžce se zvedl. V knihovně mohlo být něco přes 200 knih. Ben je načetl celé, pouze zajímavé útržky. Dozvěděl se mnoho, zatím mu však nedocházel plný obsah slov. Teď pouze analyzoval. I tato činnost musela ustoupit před Benovým hladem. Musel tedy do své "ložnice".
Cesta dlouhou chodbou mu utekla rychle.
Příliš rychle. Včera jsem se tudy plahočil jistě několik minut a dnes pár kroků a východ? To je divné.
Ohlédl se zpět, chodba byla stejně dlouhá jako večer. Jak je možné, že byl během pár sekund venku. Takové a podobné otázky se mu míhaly hlavou. Začal být nejistý. Ten koberec, okno, chodba. Ten sráz. Na hlad úplně zapomněl. Šel na útes a znova na něj dlouze hleděl.
"Dnes mě se jakýs poutník zeptati chtěl, proč jest toto místo tolik milujeme. A já, jak mi slušnost kázati chtěla, jal jsem mu svou odpověď pověděti. My jest toto místo vroucně ve svém srdci milujeme, toto místo jest vůle Boha a povinností naší  jest sdíleti toto místo s Ním".
Začaly se mu vybavovat slova, celé odstavce z knih.
"Před trón lásky tvojej, Bože, s dóverou si klakáme. Otče pre smrt svojho syna, ktorého dnes chceme ctít, daj nech zmizne naša vina, v milosti tvojej žiť."
Nevěděl jak, ale věděl či tušil, že tyto promluvy mnichů do svých deníků mají svůj význam. Zatím mu unikal.
"Již snášet se to nedá, tento pohled pln bolesti, útrap a šílenství v jejich očích. Jeden za druhým skáčí. Pomoci jim neznáme, my mniši, sluhové Boží. Jak dlouho pokračovat to bude?
Odejít bychom měli. Pryč od toho zakletého srázu. Mrtvých dopočítat se nemůžeme.
Nenávidím já ten sráz.
Odpusť, ale lásku k tomuto místu cítit nemohu. Odpusť."
"Nikde tak krásně jest."
Další a další úryvky. To slyšel ve svých uších, to viděl před svýma očima. Padl na kolena pod silou úvah. Dýchal přerývaně.
Začínal chápat.
Co se přesně stalo roku 1135? Pozabíjeli je do jednoho. Mučili je- pálili, řezali, oslepili a nakonec shodili ze srázu…
Snažil se uklidnit a myslet aspoň trochu racionálně.
Co se stalo po té strašné události? Za pár let se sem dostali další mniší a jejich návštěvníci, poutníci, začali umírat.Jakže? Skákali? Ano, tak to bylo. Ze srázu, skákali ze srázu. Souvislosti, Bene? Přemýšlej! Ti první ho obdivovali, modlili se k němu, pak přišlo vyvraždění a ti další obyvatelé toto místo nenáviděli. Proč ta změna? Jak to bylo v knihách, psali tam o Ježíši a lásce. Dluh? Už to skoro máš, Bene! Jen…
Najednou se ozvala rána, další a další.
"Ale to nejsou rány. To zní…zní to rytmicky, jako tóny, jako hudba."
Zvuky se začali zesilovat.
To je přece chorál, ale…najednou vše ztichlo…kde by se tady vzala hudba. Bene, leze ti to na mozek, měl by sis odpočinout. Blázne, klečíš tady a přemýšlíš o Bohu. Nadpřirozeno, tomu ty nevěříš.
Ač spal většinu dne, byl unaven. Myšlenky měl však roztěkané, hledal za vším něco jiného, hlubšího, iracionálního. Vzal tužku a blok.
"Včera jsem učinil objev. Našel jsem knihovnu…. Podle všeho byl zakladatel fanatickým věřícím… Roku 1135… očití svědci tvrdí, že se poutníci cítili zle, bláznivě a unaveně. Slyšeli různé zvuky, hlasy, zpěvy. Měli halucinace. Po pár dnech ukončili své trápení skokem dolů. Mniši tomu říkali Boží msta…" Chce se mi spát. Konečně si pořádně odpočinu a zítra to vše dokončím.
Ulehl do postele. Spánek se však nedostavoval. Začala ho bolet hlava, v uších mu šumělo. Pod víčky znova poletovala slova z knih.
Už to ale nebyla slova, byl to Kříž s Kristem, už to nebylo šumění v uších, byl to chorál. Ten Kříž byl tak velký a Ježíš tak malý. Chorál hlasitější a hlasitější. Natahoval k Benovi ruku s ranou po hřebu. Ben nechtěl, aby se ho dotkl. Dotkl se.
Otevřel oči. Zjistil, že již neleží v posteli, ale sedí v chodbě ke knihovně. Lezl po něm pavouk. Ben se otřásl a zabil ho.
Stále slyšel chorál. Byl zpocený a špatně dýchal. Vstal, nemohl najít rovnováhu. Neviděl konce chodby- byly tak daleko.
Byla mu zima, ten chorál, chorál a ty kříže na stěnách. Bylo mu zle. Nevěděl kam jít, ale šel, dlouho, chorál. Byl unaven, chtěl znovu ulehnout. Schod, a další.
" Ne…" zašeptal plačtivě. Byl v knihovně.
  Už žádný chorál, žádný vysněný Kříž. Tupě zíral na stěnu před sebou. Tam vysel opravdový Kříž. Byl tak velký a on tak malý. Dotkl se ho.
Proč? Ptal se sám sebe. Zvedl ho. Najednou byl znova v posteli.
Byl to sen? Podíval se na ruku. Pavoučí krev. Nebyl to sen!
Nejednou uslyšel výkřik, a znova, znova. Třásl se po celém těle.
Je to sen. Je to jen sen. Pavouka si mohl zabít i ve spánku. Jenom sen.
Tloukl se rukama do hlavy, aby se zbavil zvuků, které do ní nepatřily.
Sen! Pouhý sen! Co to je? Co to mám na rukou? Krev! Krev? Opatrně se dotkl čela. Ucítil pulsující ranky. A najednou bolest. V rukách a nohách. Zaostřil. Měl rány, ale ne obyčejné. Rány po hřebech. Stigmata.
Začal panikařit. Pokusil se vstát, ale bolest mu to nedovolila.
Co to je? Co to znamená? To není sen. Ty ruce, ty nohy, čelo, bolest.
Co to je? Umřu? Je to sen! Neumřu!
Umřu? Stín! Stín z čeho? Je tma. Stín Ježíše s Křížem. Ježíš je tak malý, Kříž tak velký. A rány   bolestivé.
Já nechci umřít. Ty zvuky: chorál a křik umírajících.  Ježíšův křik. Ten tichý křik uvnitř jeho mysli tolik bolí v mém srdci. Křik po pomstě? Ale ty se přece nemstíš! To Bůh, za tvou smrt.
Chápu. Nechci ale umřít. Nemohu za to co se stalo ani tvému synovi, ani tvým dětem. Nemohu za to co činíme ve tvém jméně. Nemuč mne. Ta bolest je omračující. Nesmím umřít!
Podáváš mi záchranu? Zřetelně vidím tvé světlo. Chceš mi ponechat můj život? Jsi krásný, i přes slzy tě vidím jasně. Odpouštíš mi, necháš mě žít a zahojíš mi rány. Jsi přece jen milostivý. Už jen krůček, jen krůček. Děkuji. Děkuji Ti za můj život.

Na dně srázu teď zase tlí o jednoho více. Čím se provinil? Opravdu ho srazil Bůh? Nebo ho zachránil? To jsou otázky, na které opatství nikdy neodpoví.