Podivný tanec v dešti

Když vono furt prší ... :-).

Podivný tanec v dešti. Ulicí kráčel muž s deštníkem. Cíl jeho cesty se však už na první pohled zdál být poněkud nejistý. Přímé linky spěchajících spoluchodců i provazců sílícího deště neustále narušoval svými chaotickými pohyby. Nakonec zůstal v nedělním zmáčeném poledni úplně sám. Vznášel se nad kachlíkovou hladinou lesklého chodníku jako mladý racek nad hladinou, který předvádí okolnímu světu energii svých nespoutaných perutí. Dopředu, zpátky, doleva, doprava a zase zpátky… A přitom všem ještě jako by bílý klobouk deštníku toho podivného chodce vrůstal tu a tam do dláždění, aby na jiném místě opět nečekaně vyrůstal. Tomu muži je snad třicet a vůně nedělních obědů, která vychází ze zívajících oken okolních věžáků, ho nejspíš nechává zcela lhostejným o promáčených nohavicích ani nemluvě. Vypadá to tak, že ho nic nemůže vyrušit z jeho podivného počínání. Jen pořád nahoru, dolů, vpřed a doprava a zase dolů… V rukou drží skleničku. Něco do ní po každém sehnutí vkládá. Vždy ji ihned pečlivě zavře a rozhlédne se po okolí než pokračuje dál. Bohužel je příliš daleko na to, abych mu viděl do tváře. Ale teď se konečně vydává mým směrem… Jako bych jeho zmatené dlouhé kroky slyšel i přes mým dechem zamlžené zavřené okno našeho bytu. "Štěpáne oběd," slyším z kuchyně. "To mi teď přece nemůže máma udělat," říkám si v duchu. Má zvědavost sílí, jako letní lijavec za sklem. Počkám na druhou výzvu… "Ne, není to racek. Je to bílý deštníkový král," představuji si. Osamělý král na bitevním poli, jež putuje od jednoho bezvládného těla k druhému, aby se rozloučil se svými oddanými bojovníky. Občas se k nim shýbá a otírá jim hřbetem své bílé ruky jejich zablácené obličeje. "Ano, neznámý má ruku od bláta! Teď to jasně vidím," mumlám si jen tak pro sebe. Mezitím přichází druhá výzva z naší kuchyně, ale já teď opravdu nemám ani pomyšlení na dobroty, které už jistě čekají na prostřeném stole. Teď chci jen pochopit roli aktéra podivné pantomimi za oknem. Už je tak blízko… Jistě už desítky zvědavých důchodkyň z okolních domů zasedly spokojeně s dalším klepem k nedělnímu obědu a já stále nevím nic! A teď… Teď se konečně otočil i ke mně. Konečně mu vidím i já do obličeje. Má zvláštní výraz ve tváři. Výraz lovce. A mezi prsty zablácené ruky se mu kroutí jeho další oběť. Šup s ní do skleničky. Úplně cítím tu těžkou vůni, která je jistě uvnitř. "Takže ani racek, ani král to není. Je to… au," vytrhl mě z přemýšlení nekompromisní mámin pohlavek. "Co tak vejráš z toho okna. Hybaj ke stolu." Tak teď už i já sedím spokojeně se svým tajemstvím za stolem a dušička si mne spokojeně ruce. Jen své, jinak docela oblíbené,borůvkové knedlíky bych teď z chutí vyměnil za kousek propečeného pstruha.

---