Psisko

Psisko

     To  jsem  si  zase  takhle  jednou  byl  zaběhat  tady  u nás nahoře v té klášterní  zahradě. Prostě  sluníčko svítilo,  byl mráz,  ale to jenom trošku, takže  jsem se  hrozně na  tu  svojí  sportovní aktivitu  těšil. Akorát  tahle klášterní zahrada je pověstná jednou věcí,  která od ní většinu lidí odrazuje, takže tam je většinou skoro liduprázdno.

     Člověka tam  sice nepotkáte, ale proč.  To je právě ta  věc, o které jsem zrovna chtěl mluvit.  Totiž tam si skoro v každou  denní i noční hodinu dávají dostaveníčko fanatičtí pejskaři, kteří tady  svoje hafany vypouští a ti běhají tou  poklidnou  klášterní  zahradou  a  jsou  tam  naprosto svými pány. Jejich páníčci totiž spolu někde klábosí nebo  kochají krásami přírody a tak podobně. Normální smrtelníci se tam  tedy moc nezdržují a to z toho  důvodu, že když je někdo  správný chovatel  psů, tak   má většinou  taky správného  psa správného plemene, jinými slovy tedy nemá zvíře, ale zbraň.

     Já  jsem se  ale nikdy  nedal odradit,  běhal jsem  si tam poklidně svojí trasu  a na  ty bestie,  které se  mi pletly  pod nohy  anebo mi vyskakovaly s vyceněnými zuby  až k obličej,  jsem nebral ohled.  To ale není  moc zajímavé, takže o tom nechci mluvit.

     Jak vám  již zpočátku jistě došlo,  jednou se stalo něco  neobvyklého. To bylo zřejmé  hned po první  větě, neboť bych  se jinak nemusel  obtěžovat psát tady takový úvod  a zakončil bych tento text tečkou  hnedka po první větě, že. Jenže to  bych potom nemohl být  spisovatelem a má kariéra  by skončila dříve, než  začala a  to se  mi samozřejmě   nechce. Plácám  to tu  zřejmě asi  úplně zbytečně, protože stejně zatím nechápete, o co jde, takže dál.

      Ten den zkrátka  vypadalo všechno ideálně a věděl  jsem naprosto, do čeho jdu. Když jsem  vběhl do zahrady, začalo tam psí  rojení, majitelé psů také se s údivem  dívali na člověka, který žádného psa  nemá. Všechno by proběhlo asi normálně, kdyby se nestalo právě to,  o čem chci celou dobu mluvit a pouze neuspořádanost mých myšlenek mi brání v jejím plynulém přednesení.

      Dobrá,  přímo  k  věci.  Z  toho  množství  psů,  které  se tam tak běžně dennodenně poflakuje,  vyběhl nějaký rotvajler a  hned se ke mně  náramně měl, čehož jsem si všímal jen pramálo, protože jak jsem již připoměl, nebylo to nic neobvyklého. Většina psů  mě stejně již znala a já  jsem znal je, takže jejich cenění zubů a  další věci, které zlí psi dělají,  jsem nebral vůbec vážně, asi tak, jako když se  vy díváte na něco v televizi nebo  tak něco. Ale tentokrát, jsem se krutě zmýlil a to mělo za následek to, že se stala věc, kterou se záhy dozvíte.

      Prostě ten pes se asi naštval, že jsem mu nevěnoval ani pohled nebo nevím jednoduše proč  se to najednou  tak stalo, že  se mi zakousl  do nohy. Ale  ne někam  vysoko, jenom  tak do  kotníku, takže  jsem si  říkal, že  si toho zase nebudu moc všímat a  on mi dá pokoj. Běžel jsem dál  jakoby se nic nedělo, ale po chvíli  mi to začalo pořádně  vadit, protože rotvajler, to  je velký pes, a protože toho hodně sežere, hodně taky váží. S psy to máte jako s lidmi.

      Jo,  ale co  se dělo  kolem mě,  to bylo  mnohem zajímavější.  Ty ostatní pejskaři, honem svolali svoje hafany k sobě  a běželi s nimi pryč, protože jak známo, volné pobíhání  psů je zakázáno. Asi tušili  nějaký průšvih, čemuž jsem se zpočátku  divil. Dokonce někteří křičeli  údivem, asi je rozrušilo,  že ten rotvajler za mnou vlál jako vlaječka, protože v  tu dobu, kdy se mi do té nohy zakousl, jsem ještě neběžel dlouho, takže jsem byl plný sil.

      Navíc je  asi udivilo, jak  jsem toho psa  nadzvedával a zase  jím mlátil o zem, ale mně to vůbec zvláštní  nepřišlo, vždyť jsem přece regulérně běžel a on se držel mého levého kotníku. Tedy pardon, vy když běžíte, taky tu levou nohu nadzviháváte, já jsem to schválně nedělal. A právě tohle se mi snažila vymluvit ta zvláštní paní, která za  mnou jeden  okruh běžela,  ale  je  jasné, že  mě nemohla  dohonit, nebyla trénovaná. Když jsem totiž potom zastavil, protože mi jí bylo líto, jak je tak schvácená, začala na mě křičet, že jsem jí málem zabil psa.

      Musím říci,  pravda to byla, protože  ten rotvajler už byl  skoro od těch ostrých kamenů, co leží po cestách té klášterní zahrady, rozsekaný napadrť.

      Bylo mi  té paní zase  líto, i  když  vypadala jako rotvajler,  za to ona přece nemohla, páníčci  jsou prostě vždycky podobní svým psům,  to mají asi od toho, jak  se na ně  pořád dívají, nebo  nevím, ale prostě  to tak je. Usoudil jsem,  že bych  jí možná  měl říct  několik povzbuzujících  slov, když teď asi přišla  o psa,  a tak  jí povídám:  "Paní, mě  je hrozně  líto, že  se to  tak stalo, ale já  jsem se toho pejska neprosil,  aby mě chytil za nohu..."  a tak jsem blábolil, nemá cenu to všechno doslova říkat.

      Ona  však na  mě hned  zhurta, že  prý jsem  Boba vyprovokoval,  že to na vlastní oči viděla a má na to řadu svědků a řekla ještě mnoho dalších hloupých slov, které  obvykle pejskaři vedou,  když jejich pes  někoho pokouše, všechny jsem je ale bohužel zapomněl, ale bylo to zajímavé ji poslouchat. Ono totiž se to  má  tak,  že  nejenže  jsou  majitelé  psíků  svým  členům  rodiny podobní vzhledově, ale také  často ta spodoba nastává i co  se inteligence týče. A tak jsme si  tam pár minut povídali,  já jsem se ji  snažil trochu ukonejšit, když teďka  vlastně  kvůli  mně  bude  smrt  v  rodině,  jenže  ta  paní začala být hysterická,  což já  nemám rád,  už jsem   prostě takový.  A že  na mě  zavolá policajta  a  tak  podobně,  což  také  nakonec  udělala,  už  jsem jí nechtěl odporovat,  protože to  se rozzlobenému  člověku nemá,  jinak dostanete  skoro vždycky natlučeno.

      Pak jsem ale  dostal trochu strach, protože v  policejní fábii přijeli ty úřední  osoby hned  dvě, tak  jsem  dostal  takový pocit,  že asi  bude jednato vážný případ.  Tvářil jsem se tedy  vznešeně, kdežto ta paní  si nezachovala vůbec žádnou tvář, okamžitě na ty dva pány obořila s tím, že jsem tady fyzicky insultoval jejího psa a v tomto duchu  i nadále několik minut držela řeč. Když domluvila, bylo znát,  že na pány policisty její  slova nezapůsobila, neboť se obrátili přímo na mě  s otázkou, proč se ten pes stále  drží mé nohy. Pochopil jsem, že  teď se nesmím zachovat  hloupě jako ta paní  rotvajlerka a odpověděl jsem vznešeně:

      "Pánové, odpusťte, nevím."

      "A to vás to, proboha, nebolí?" tázal se jeden z mužů udiveně.

      „Pane četník,  mohl bych si  stěžovat, ale díky  svým etickým zásadám  od toho upouštím,  zvláště v přítomnosti  dámy, pochopte..." pronesl  jsem a hned jsem se pochválil,  jak jsem to dobře navlékl, druhý  z policajtů totiž rychle přiskočil  a rozevřel  tomu psisku  čelisti pendrekemb.  Zprostil tak mou nohu konečně  toho  strašlivého  stisku,  dále  už  události  nabraly  rychlý spád. Přispěchal manžel oné dámy, který mi po celou dobu své přítomnosti vyhrožoval, že si mě  s Bobem podá hned, jak  se z toho Bob dostane  a ještě mnoho podobných vět  pronesl, což  jsem s  úsměvem  přehlížel,  neboť jsem  se cítil  v náručí strážce zákona v bezpečí a když  pak přijela sanitka, doktor, chudák, byl celý pryč z toho, v jakém tragickém stavu je moje končetina a tak dále. Snažil jsem ho se povzbudit tím, že jsem s touhle nohou uběhl ještě celý kilometr v ostrém klusu, což jsem mohl směle dokázat na  vzhledu toho pejska, a tak jsme si zase povídali, mimochodem  díky této příhodě  jsem měl možnost  poznat hned několik zajímavých lidí, dokud nepřijel pan  veterinář, moc sympatický pán, který hned řekl,  že Bob  tohle dobrodružství  přežije, jenom  teď musí  na dva měsíce do nemocnice, načež se páni majitelé  rozplakali štěstím a lidský doktor pronesl, že tam moje noha je ale asi v  prdeli, což je výraz, za který se omlouvám, ale  pro zachování autentičnosti celého vyprávění  se ho musím držet, neboť opravdu tehdy v to odpoledne v klášterní zahradě padl.

     Jak se  ukázalo, pan  doktor,  jak už to  tak bývá, nebyl  žádná nula, ale solidní študovaný  člověk, neboť jeho slova  se bezezbytku naplnila a  noha mi byla druhý den nato amputována v nemocnici.  A tak,  když jsem  tak ležel  na tom nemocničním lůžku a obsluhovali mě sestry,  ty nemocniční, o který se traduje, že jsou to  samé krasavice, a přemýtal, co bude  mou další náplní života, když jsem teď ztratil běh, dospěl jsem k názoru, že se stanu spisovatelem.

     Promiňte, jsem  člověk od přírody  naivní a snad  i příliš důvěřivý,  ale vím, co se sluší  a patří a nevzdávám se lehce, a  proto jsem ještě několikrát po tom dobrodružství do klášterní zahrady  vyběhl, ale s tím pahýlem to nebylo ono, a tak jsem  postupem času ztratil o běh zájem, budiž  mi to přičteno jako obyčejná lidská slabost a ne snad jako nedostatečná zapálenost pro svůj obor.

     Tím  vším jsem  chtěl říci,  že nyní  budu tím  spisovatelem a jsem proto velice šťasten, protože ve svém pokoji, kde  nyní budu psát a tedy trávit celý svůj  život  stejně,  jako  jsem  ho  trávil  v  klášterní zahradě kdysi, jsem jaktěživ žádného  psa nepotkal. Ale  kdoví, možná se  tu ještě nějaký  objeví, tedy  myslím že  určitě, protože  jeden pán,  kterého ostatní  titulovali jako státního zástupce tu věc hnal nesmyslně vysoko, a to ještě prosím pěkně údajně v můj prospěch  a ta paní, ta  majitelka Boba, dostala čtyřicet  let vězení za ublížení  na zdraví,  což se  jejímu muži  nelíbilo a  přede všemi  přítomnými i před panem soudcem  odvážně prohlásil, že mě zabije nebo  něco v tom smyslu, bohužel to nemohu říci přesně, protože celý proces mě příliš nezajímal a často jsem nedával ani pozor. A tak, protože pan majitel Boba svou strašlivou hrozbu ještě nespnil, může  má spisovatelská kariréra začít.                    

---------------------