(4.část)

                                  - - - - 4. - - - -

Dalšího půl roku, kdy jsem stále ještě byla připoutaná na invalidní vozík, se mi snad každou noc zdálo o mých televizních úspěších. Když jsem konečně vstala, hned jsem popadla berle a šla demonstrovat, ale skončilo to naprostým fiaskem. Vůbec jsem nestačila davu a když jsem se belhala nějakých 100 metrů za nimi, došlo mi, že na tohle už prostě nemám. Nemohla jsem se s tím smířit, prolila jsem hektolitry slz a když jsem brečela týden v kuse, došlo mi, že bez své lásky nemůžu být. Opět jsem celé dny dumala jak to udělat, abych se mohla i nadále účastnit demonstrací, aniž by to pro mne bylo nějak fyzicky náročné. Dlouho mě žádný kompromis nenapadl. Až jsem přišla na zcela revoluční myšlenku...

A tak jsem se jednoho dne večer, po hodinách strávených posilováním zad, tiše vyplížila ven, oděná v černém a s prázdným pytlem přes rameno. Několik dalších nocí jsem strávila rýpáním dlažebních kostek po pražských ulicích a přes den obcházela úřady. Všude se na mne dívali dost divně, ale nakonec jsem živnosťák sehnala. Večer jsem šťastně usedla k televizi, shlédla reportáž o protidemonstračních přípravách k očekávanému sjezdu významných politiků z několika zemí, poznamenala si, kde se očekávají největší útoky a šla spát,abych na svůj první podnikatelský den byla čilá...