Rudá

Ležela na posteli a zírala do bílého stropu. Bylo jí smutno a přitom nádherně. Myslela na pudlíka, kterého by si přála k narozeninám, na čokoládový dort po kterém máte v ústech příjemnější chuť, než po kdejakém polibku, na svou rodinu. Na taťku, na bratříčka, na mamku. Hlavně na mamku. Nebude vyvádět, že jen tak ležím? Neměla bych vstát? Ne, raději ne.

Zvedla nad sebe ruku a pomalounku si ji prohlížela. Detail po detailu. kapičky  hroznové šťávy v loketní jamce, tenká hůlka zabalená do průsvitného papíru, kostnatá dlaň a pět vyhublých prstů. "Páni, já mám ruku!" myslela si a v mysli se jí řinula vlna teplého medu, který jí zahaloval všechny nepříjemné myšlenky a odnášel je ve svém ulepeném objetí do tajemných dálav. Do pohřebiště nesplněných snů. "Že mám ale nádhernou ruku!"

Po chvíli zvedla i druhou. "Nemyslíte, že je ještě hezčí, než ta druhá?

Má navíc ty krásné rudé náramky na zápěstí. Bože, jak já miluju rudou!

Vždyť mám i rudou peřinu, i koberec, rudá je moje barva."

Pokusila se zvednout i nohu. Nebyla tam. Nebo byla težká, těžší než slunce zapadající za obzor, než její víčka, než ........ vždyť je to jedno. Určitě tam není. No co, kdo potřebuje nohy, když má tak krásné ruce.

"Chce se mi spát! Dobře mami, uklidím si, ale až zítra. Teď půjdu spát. Ale přece nepůjdu spát v náramcích, nechci si zničit tak krásné rudé náramky. Ale nejdou sundat, jsou pohyblivé, mršky! Je jich čím dál víc. jsou husté, teplé a lepkavé jak med v mé hlavě, ale tak krásně rudé! Tak nádherně rudé. A je jich víc a víc.Rudé jak má peřina, rudé jak můj koberec, rudé jak světlo před mýma očima, rudé jak stěny tunelu, ve kterém tápou moje ruce, RUDÉ JAKO KREV! 

Dobře mami, uklidím si, ale až za chvilku, až se mi nebude chtít tolik spát....