Jednoho večera na opuštěném nádraží

Opírám se o zeď a bliju na ni.

Stojim na takovým nádraží, no víš, za hodinku mi pojede vlak, tak tu čekám, ať můžu jet domů. Ono se to třeba nezdá, ale z Frýdku to je do Ostravy celkem kousek, i když na mapě, kerá zevluje tady na zdi kousek ode mě, to je kousíček. No jo, ten věčný problém map, co bys tak čekal, že jo.

Měli by si to tu znovu omítnout nebo tak, nevypadá to nic moc.

Sedim na lavičce a jsem úplně sám, jenom sem tam projde strojvůdce a já dělám, jako že ty zvratky na zdi nejsou moje.

No dobře, trošku kecám, nejsem ve Frýdku, sedím si na lavičce nádraží takový malinký vesničky.

Bydlí tu totiž moje mladá.

Jako moje holka, jestli nechápete.

Teda takhle: ona bydlí v tý vesničce a já sedím na nádraží městečka, co je kousek od tý vesničky, ona kerá malinká vesnička by měla svoje nádraží žejo.

Uffff, to sem se do toho zamotal.

Tak jo, víte vy vůbec proč tady tak zvracím? Ono, jak byste to taky mohli vědět, to je blbost.

Není to z chlastu, i když ten jsem neska taky měl. Ale jenom tak trošku. Fakt.

Je to z toho podělanýho života. Někdy se mi to stane, prostě to na mě přijde, že je mi blbě z těch všech zkurvenejch lidí, co si hrajou na něco, čím ve skutečnosti nejsou, je mi blbě z těch, co litujou sami sebe a myslí si, že je nikdo nemá rád a nikdo jim nerozumí, nenávidím ty všechny povrchní pokrytce!

A přitom tady sedím na lavičce, lituju sám sebe a dělám ze sebe něco, čím nejsem.

Ono je to ale jednoduchý, ona mi řekla, že sem prostě hnusný a že sem prase, kerý si váží tak akorát samo sebe, a že nedokážu mít nikoho ve skutečnosti rád…

Tak sem byl samozřejmě za drsňáka, no co byste udělali vy?

Řek sem jí, že je sprostá kurva a že se kurví úplně s každým, že mi to řek jeden můj kámoš…

Něco zaječela, už přitom brečela, chudinka, a vyhodila mě ven.

Sakra, přehnal jsem to.

Lucka není sice nic moc, víš, poznal jsem ji na jedné chlastačce, ale je to docela fajn holka. Nekouřila a nehulila, víš, tehdy mi řekla, že je poprvý na nějaké takové větší akci a že se moc nevyzná, tak esi bych jí dělal společnost a tak…

…tak já toho využil.

…nebránila se.

…i když byla eště panna.

…ale ono je všechno jednou poprvý.

Taky poprvý měla cigaretu v puse, tehdy.

Smál sem se, jak to držela, úplně sem na tom ujížděl.

Pak mě taky napadlo, že mám přece nabitý sklo… no bude sranda, ta žabka se zkouří hned…

A tak nějak už u mě zůstala. Sme spolu dlouho, už nějaký čtyři měsíce, víš, ona je to hodná holka. Lucinka. Nikdy mě nepodvedla, nic neřekla, i když mě viděla ožralýho se líbat s její nejlepší kámoškou – jmenovala se Marie, tak blbý jméno pro brýlatou holku, co neumí líbat. Lucinka se jenom smála – přišlo jí to asi hrozně zábavný či co.

Ráno mě pak neobviňovala, i když mohla. Já vím, že ona by něco takovýho nikdy neudělala. Ví, kdy má míru a vlastně ani moc nepije, jenom tak tichoučce seděla na posteli a plakala.

A já byl pan Drsný, já jsem vždycky pan Drsný, kerýho se nikdy nic nedotkne, je dycky nad věcí a tak.

Ale sou to hrozný kecy, já nejsem vůbec drsnej.

Sakra, já to fakt přehnal, proč jsem jenom na ni vyjel?

Vždyť měla pravdu, já jsem strašný prase, ono, co mi to hulení dává? A kouření? A chlast?

Lucinko, Lucinečko moje…

Zvedám se, abych se jí šel omluvit.

Vždyť já ji miluju….