Cesta vůle - část čtvrtá: Hrad

 Postavila se k zábradlí a opřela se o něj. Chvíli pozorovala lidi jak chodí kolem a její srdce opět naplnila nenávist a opovržení. Zahleděla se dolů na relativně klidnou hladinu řeky a nechala vítr, ať se jí prohání v polodlouhých vlasech. Pak vytáhla mobil a podívala se, kolik je. Byl již skoro čas t₀ a on jí nezavolal. Snad zapomněl. Snad to nestihl. No nic – ona volat nemůže, nemá kredit. Jak hloupá drobnost. Uvažovala, jestli si ho nemá koupit, ale pak se jí to zdálo zbytečné a tak si raději objednala další jídlo. Teď skoro litovala. Skoro.

Co se dá dělat. Až s přehnanou pečlivostí zastrčila mobil zpět do kapsy červené bundy.

Ohlédla se za sebe, kde byla zeď, která jako jedna z mála zůstala z bývalého knížeckého sídla. Často tady tudy chodívali. Užili si tady spoustu legrace. Snad proto si to tady vybrala.

Vzala do ruky malou panenku a rozhlédla se po lidech. Ano, bylo jich tady dost.

„Hej, lidi! Podívejte se! Sem! Máte jedinečnou šanci! Teď se dobře dívejte!“ Zraky většiny lidí se na ni obrátily. Zvědavost opět zvítězila. Rychle se přehoupla přes zábradlí, roztáhla ruce a vykřikla: „Takhle se umírá, vy amatéři!“ Některé ženy pohotově zakryly svým ratolestem oči.

Vydala ze sebe prapodivný (více zvířecí než-li lidský) skřek a s výkřikem ‚Ave Satanas!‘ se vrhla ze skály.

O pár okamžiků později dole překvapeně zazvonila tramvaj, jíž cosi těžkého dopadlo na střechu.