Cesta vůle - část sedmá: Čaj

Odešla k lodnímu baru a poručila si konvici černého čaje. Za pár chvil jí číšník přinesl na její vkus příliš velký šálek a kouřící konvičku. Ihned si nalila do šálku čaj, aby trochu vychladl. Neměla moc času.

Sledovala jak se z šálku vznáší pára a najednou ji přepadly výčitky svědomí. Neměla ho tam nechat. Všechno mohlo dopadnout úplně jinak. Všechno. Teď toho litovala. Koukla na hodinky, ale už bylo pozdě. Byla na druhém konci paluby. Nestihla by tam doběhnout – loď byla příliš velká.

Ani se nerozloučila.

Ale kdyby to udělala, začal by něco tušit. A to nesměl. Nedovolil by jí to. On si myslel, že ona o ničem neví, ale všechno bylo jinak.

Věděla to však až příliš dobře.

Lehce usrkla čaje; nechutnal jí. Nebyl však čas si objednat jiný. Vyndala z kapsy malou skleněnou zkumavku se sypkým bílým práškem. Byla doma v lékárně. Nikdo ji odtamtud neuklidil. Odzátkovala ji a nasypala do šálku. Několikrát jím zatočila proti směru hodinových ručiček aby se prášek rychleji rozpustil.

Půl minuty.

Přičichla k šálku a zahleděla se na dno skrz zlatavou tekutinu. Měla se rozloučit. Alespoň polibkem. Ale teď už bylo pozdě. Vzala šálek do dlaní – příjemně jí prohříval zkřehlé dlaně – a začala pomalu upíjet, ale posledních pár doušku do sebe vylila najednou. Čaj byl sladký, aniž by ho sladila . Prudce vydechla. (- Zatočila se jí hlava)

Nalila si ještě jeden šálek a opět usrkla. Tentokrát se čaj zdál hořký a přehnaně horký. Spálila si jazyk, patro a rty. Svět se jí začal točit před očima, ale netrvalo to dlouho.

Šálek, vypadlý ze zkřehlých prstů, dopadl na podlahu ještě před jejím tělem a zbylý čaj se pomalu vpíjel do lodního koberce.