Cesta vůle - část osmá: Sedm

Žena sedící na trůně si zamyšleně pohrávala s dolním cípem svých šatů. Čekala návštěvu. Již brzy. Nemusím být nervózní, říkala si. Já jsem přece pánem situace. Usmála se. Jak dětinské pocity jí to náhle přepadly. Jak lidské…

Náhle – jako (?) mávnutím kouzelného proutku – se před ní objevilo šest postav: čtyři muži a dvě ženy. A okamžik na to se vedle nich objevila ještě jedna žena. (Muž stojící jako druhý zprava tím očividně nebyl nadšen.)

Žena na trůně udiveně pozvedla jedno obočí a pak se usmála. „Vítám vás,“ pokynula příchozím. „Abych byla upřímná, nečekala jsem vás v tak hojném počtu. Stačilo pět… Ale jak chcete, splnili jste podmínku, já nyní vyplním, oč jste žádali. Vašich -“ krátce přelétla řadu pohledem –„sedm životů za jejích sedm centimetrů.“Lehce kývla hlavou, dva z příchozích se mírně uklonili a ona mávla rukou. Opět byla v sále sama. Usmála se. Skutečně nečekala, že to splní všichni.

***

Dýchala přerývaně. Bolest byla příšerná; cítila kulku ve svém těle. Stále ještě nemohla uvěřit, že ji ten šílenec střelil. Bylo to tak… tak děsivé.

„Máte štěstí, slečinko,“ naklonil se k ní jeden ze záchranářů, když ji vynášeli z vestibulu metra na nosítkách do sanitky. „Víte, bejt to o šest, sedm centimetrů do leva, bylo by po vás…“