O skákání z oken

Zase tragický. Uvízli jsme v nějakém mrakodrapu - bez spojení se světem. Já, děti, nějaké ženy, nějací muži. A pes. Dětí tam bylo hodně. Nejvíc mi utkvěla v paměti světle zrzavá holčička s dlouhými kudrnatými vlasy. Splétala jsem jí je do copu. Někdo se jí ptal: Kdo ti to tak krásně upletl? Řekla, že maminka a ukázala na mě. Byla jsem hrozně pyšná. Není na světě větší mateřské důležitosti, než umět krásně zaplést dceři copánek - tak jsem to vnímala. Trochu zmatek v těch dětech. Všechny byly mladší - a všechny ke mně patřily v různých obdobích mého života. Nedokázala jsem to nikomu vysvětlit, proč je jich tolik. Někdo se divil, že si mě pamatuje se dvěma dcerami, proč se tam vyskytují najednou i chlapečci. Přitom to přece vůbec nebylo důležité, kdyby přišel jindy, viděl by mě s těmi chlapečky. Pamatuji si jednoho muže, byl to ten, který už je mrtvý, ale přišel tam se ženou z tohoto období. Měl s ní taky děti, ale byl k ní hodně laskavý. Ale stejně tak i ke mně. Jakoby měl dvě ženy. Já jsem uznávala, že ona je ta hlavní, a ona se vůbec nedivila, když mě líbal po obličeji. Nebyla v tom žádná sexualita, jen starostlivost a laskavost. Dokonce jsem s tou ženou rozebírala její starosti - přišly jsme i na tchyni. Ta žena byla veselá, bezprostřední, smála se, že až umřou, všechno zdědí tchyně. Ale Jarda je přece rozumný, zastane se tě, když je třeba. Odpověděla, že pokud to je schopen vnímat a pochopit, tak ano. V tom domě - v patrech pod námi - něco bujelo. Možná oheň. Měli jsme naplánovaný den a hodinu, kdy budeme všichni skákat z okna. Až to něco vyvzlíná až k nám. Blížilo se to pomalu a trpělivě. Nějak tam figurovaly padáky - a mi bylo jasné, že se padák neotevře v tak krátké době, a že se stejně zabijeme. Nechtělo se mi skákat z toho okna, jít na ten balkón, terasu. Myslím, že se chtělo málokomu. Jen jeden, takový organizátor, trval na přesném plánu. Byli jsme tam uvězněni už delší dobu, několik dní. Řešila jsem psa. Nemůžu ho tam nechat - aby se trápil před smrtí v úzkostech. Uklidňovali mě, že ho tam nenechají živého, že ho předtím zabijí. Ani to jsem nechtěla. Chtěla jsem, aby skákal se mnou. Aby umřel s tím, koho má rád. Stále více se vymýšlely důvody, proč neskákat. Na velké terase se vzpříčily dveře, a nebylo možné se na ni dostat. To znamenalo, že bychom museli vyskákat z malého balkónu, kam ale najednou nemůže vstoupit tolik lidí. Muži začali vysekávat otvory ve zdi, zvětšovat vstup na ten balkónek. Podmínkou bylo, že vyskočíme všichni najednou. Bylo mi líto toho ničitelského zápalu. Napadlo mě, kdo mi to opraví, až se sem vrátím. Jeden muž nás vedl k ornamentům, zeleným, které maloval na stěně. Ptal se nás, jestli vidíme. Co? No, je to pořád vlhké, neschne to. Víte, co to znamená? Že je tady vlhko, že se ten oheň tady nedostane. Bože, to jsou ti chlapi, říkala jsem si. Jak složitě zjišťují, že je vlhko, stačí se přece podívat z okna, že už tam několik dní za sebou prší. Vzbudila jsem se. Tuším, že jsem své snové hrdiny zanechala v naději, že přežijí, ty ženy, děti, pes, a mrtví.