Bastet II

Zvedl se vítr a zrníčka písku začala Bastet řezat v očích. Rychle si dala přes obličej roušku a pokračovala v cestě. Neměla vybraný určitý hrob, vlastně ani nevěděla, jak takové hroby vypadají. Ale když před sebou uviděla černou zející díru, něco ji říkalo, že se přiblížila k cíli své dnešní cesty. S opatrností sestupovala níž ze skal, aby se dostala k otvoru.  Byla už velmi blízko, když ji někdo ze zadu chytl za ruku. Neměla tušení, kdo to může být, neslyšela za sebou ničí kroky a byla si jitá, že kdyby začala křičet,  upoutala by na sebe zbytečně pozornost. Snažila se neznámému vzepřít a vysmeknout se z jeho sevření, ale nic nepomohlo, stisk byl až moc pevný. Bastet se otočila, a spatřila před sebou mladého muže. Podle oblečení, nemohlo jít o hlídače. Nebyl příliš vysoký, ale působil mohutně. Měsíční paprsky dopadaly na jeho tělo a prodávaly se hře světla a stínů. Na hlavě neměl paruku a jeho krátké tmavé vlasy dávaly tušit brzo ztracené chlapecké nevinnosti. Bastet si nestačila všimnout dalších detailů, neboť ji neznámý uhodil pěstí do obličeje tak silně, že ztratila vědomí.

Když se probudila, ležela na lůžku přikrytá jemnou přikrývkou. Trochu se ji ještě točila hlava, a tak zůstala chvíli ležet. Její pohled začal klouzat po stěnách pokoje, které byly celé poseté hieroglyfy. Na chvíli ji zamrzelo, že neumí číst. Byla ohromená dokonalosti malby. Uvědomila si, že není v místnosti sama. Z tmavého koutu pokoje vyšel stejný muž, kterého si pamatovala z hor. Až nyní si všimla, že je hezký. Vzbuzoval v ní pokoru. Bylo z něj cítit nemalé charisma a síla. Nechtěla si v tom okamžiku přiznat, že ji přitahuje. Na chvíli se jejich pohledy střetly...