Rychlobruslařka. Pavouk

Nejdřív ta rychlobruslařka. Dlouhé široké korzo plné lidi. Ta rychlobruslařka jela proti mně na bruslích. Vypadá to jako filmový scénář. Někdo říká, proboha, tohle už jsem viděl, hlavně ať neukazují tu hlavní scénu, nechci to vidět znovu. Říkám si, že já ten film vidět chci, a že při té scéně zavřu oči. Film začíná. Proti mně hrozně rychle jede útlá dívka na bruslích, míjí mě. Je drobná, milá, sympatická. Spíš z rozvernosti než z jakéhokoliv jiného důvodu na ni vyplazuji jazyk, Pak se otočím a vidím, že dívka sice dále ujíždí na bruslích – vzdaluje se ode mě, ale s hlavou vyvrácenou dozadu, jak na mě zírá. Její postavička se vzdaluje, zatímco obličej jako by byl pořád ve stejné vzdálenosti.

Padá na mě hrůza, jdu dál, a náhle té panické obavě podlehnu. Kolem toho korza je roští, křoví, řídký lesík. Mizím v tom lesíku, kde se schovávám za kládou. Rychlobruslařka se blíží rychle zpátky. Přichází scéna, o které jsem říkala, že ji nechci vidět, a tak ji nevidím. Vím, že se záhy najde v křoví zcela roztrhané ženské tělo. Bruslařka vychází z lesíku, rozhlídne se, sundává si brusle a pomalu pokračuje v původním směru cesty. Všichni hledají vražedkyni, bruslařku, a nikdo si jí nevšímá. Zaregistruje vůbec někdo, že jí z batůžku kouká jedná brusle?

Druha / cesta. Tentokrát mám na starosti psíky a děti. Před námi jde Bill, prostě nějaký chlápek Bill. Je to takový poťouchlík, vymýšlí nepříjemné legrácky. Davy lidí na cestě. Místy je úzká pěšina ucpaná, jdu krokem, někde se zastavujeme, po levé ruce je sráz, prudký, vím, že pejsci jsou poslušní, ale protože Bill na chvilku mizí z očí, bojím se, aby pejskům nic neudělal. Aby je nevyplašil a pejsci nespadli ze srázu. Beru je raději na vodítko.   Rozhlížím se, kde je Bill, ten mizera. Je lepší, když ho mam před očima, a vím, co tropí. Je hrozne rychlý a mizí úplně nečekaně. V jednom takovém okamžiku jeho zmizení vcházíme do vykachličkované prázdné rybárny. Ve velké vaně na ryby leží tlusté tělo muže. Ta vana je bez vody. Nejdřív se já, a ti lidé se mnou, lekneme, že je to Billl, ten prudký, pohyblivý Bill, a lekáme se, co vyvede. Ale je to opravdu jen tlouštík, ležící dobrácky a bezmocně ve vaně na kapry. Laskavým hlasem nám nabízí za hádanku, za jejíž vyluštění dostaneme odměnu. Bojím se, přestože slibuje, že nám nic neudělá, i když ji neuhodneme. Jeden muž jde důvěřivě k obrázku na stěně, kde je namalovaný kruh – střed kružnice je nepříliš přesně vypíchán, spousta malých otvorů ve středu kružnice.

Otázka zni: vysvětlete, jak je možné, že od středu k okraji kružnice je pokaždé stejná vzdálenost. Oddychnu si, že na tohle se dá snadno odpovědět, ale mýlím se. Tlouštík piští stále hlasitěji: špatně, špatně.  Ta líná hora sádla se najednou mění v něco daleko horšího, než je pouze zlomyslný Bill. Vrhá se na muže a přemáhá jej. My, zbylí, utíkáme z rybárny. Bloudíme, ale já se přece musím vrátit. Nemohu toho muže tam nechat. Od stropu visi veliký kokon, jak zárodek hmyzího mláděte, v plastikovém obalu visí dvě těla, tělo našeho přítele, a na něm nalepený tlusťoch, obal se lehounce pohybuje dechem těch dvou. Uvědomuji si s odporem, že to monstrum našeho druha pomalu vysává. Beru klacík, tužku, a píchám do paže obludy.  S úžasem zjišťuji, že to, co vypadá jako tkáň, je jenom troud, práchnivina, držící pohromadě bůhvíčím. Píchám stále zuřivěji, až mu paži zcela odtrhnu od těla, v tom okamžiku se rozsype v prach. Vím, že takhle musím postupně odpreparovat celou obludu, protože dokud bude žít jeho jediná část, pořád bude schopna vysávat a zabít přítele. Nakonec mu ohýbám dlouhý krk, vazy na krku jsou kupodivu pevné, a postupně a energicky odděluji hlavu od trupu.