PARALELNÍ SVĚT-13

Major Karel Pokorný si levou rukou obratně nasadil na oči brýle, kterými viděl ve tmě vše jako by tma vůbec nebyla. Pak se v přikrčené poloze zadíval vchodem do půdy. Hned poté na půdu vběhl a bokem těla se přitiskl za dřevěnou podpěru stropu.

„Nadporučíku. Kde je ten, co po mně střílel?“ zeptal se mikrofonkem zabudovaným v límci obleku.

„Je úplně na vopačný straně půdy,“ uslyšel v mikronaslouchátku, co měl v uchu hlas nadporučíka Mirka Vincenta, který seděl v automobilu a díval se na monitor. Na něm měl zobrazen rentgenovým způsobem vnitřek domu.

„Pozor. Jeden gestapák a voják za chvíli vběhnout na půdu!“ varoval ho vzápětí nadporučík a major popoběhl co nejrychleji půdou dále. Pak se přitiskl ke stěně za velkou skříň. Zpoza ní uviděl, jak otevřenými dveřmi vbíhají na půdu dvě postavy. Přikrčil se a rozeběhl se po podlaze dále po půdě. Za okamžik doběhl k zavěšenému prádlu na šňůrách. Obratně se mezi jednotlivými části prádla protáhl. Přitom uslyšel někde před sebou hluk, který doprovázel řinkot skla. Zavěšené prostěradlo pomalu podlezl, načež uviděl o něco dále postavu, která leze rozbitým střešním okénkem. Za sebou uslyšel dusot běžících Němců a z něho usoudil, že již nebudou  dva. Pak se na půdě rozsvítilo. Rychle sundal z očí brýle a zrakem přehlédl půdní prostor před sebou. Spatřil větší množství prken naskládaných na sobě. Kryt prádlem se rozeběhl k oněm prknům. Sotva se za nimi ukryl, prádlem se prodral gestapák následován dvěma vojáky. I oni uslyšeli řinkot skla a jejich pozornost hned upoutalo rozbité okénko k němuž hned doběhli. Sotva jím prolezli, ozvalo se ze střechy několik výstřelů.

  Tou dobou podplukovník Michal Novotný ležel přitisknutý u zdi vjezdu dvora a neustále stiskával spoušť pistole. Kolem něho svištěly kulky, přičemž uslyšel za dřevěnými vraty hluk motoru automobilu. Vněm seděl nadporučík Vincent, který sešlápl pedál od plynu až úplně na podlahu. Přitom přes dveřní okénko spatřil, jak po ulici běžící němečtí vojáci a začínají střílet. Neprůstřelná karoserie, sklo a kola však střelbu dělaly neúčinnou. Vzápětí sledoval, jak předek vozu narazil do vrat. Ozvala se rána, při které se obě části vrat otevřely a jedna jejich část dopadla za rachotu do průjezdu. Podplukovník Novotný instinktivně nastavil ruce a poté zahlédl, jak horní část vrat na něho dopadá. Na něj však díky jeho rukám nedopadla zcela. Nadporučík Vincent hbitě vyskočil z automobilu a dvěmi výstřely z pistole zasáhl jednoho vojáka na dvoře. Poté mrštil obloukem za roh vjezdu do ulice v tu stranu, kterou přibíhali Němci, granát. Exploze zaduněla doprovázená několika výkřiky. Pak obouručně nadzvedl horní část vrat. Podplukovník z pod vrat vylezl a přitom střílel do dvora. V několika vteřinách oba nasedli do vozidla, kterým vycouvali zpátky na ulici. Na ní leželo několik těl.

„Jste vážně zraněn?“ zeptal se nadporučík, když velkou rychlostí jeli ulicí.

„No, bolí to jako čert, ale nebude to snad vážný,“ odpověděl podplukovník. Přitom se kolem automobilu opět rozprostřelo ochranné pole.

„Pane majore. Kde jste a jak jste na tom?“ zeptal se poté vysílačkou podplukovník Novotný.

„Jsem na půdě. Místo mne teď honí asi nějakýho odbojáře po střeše,“ odpověděl Pokorný, který se stále ukrýval za prkny.

„Podívejte se pane podplukovníku na monitor. Je v dost beznadějný situaci,“ mínil nadporučík.

„Musel by být superman, aby se prostřílel,“ řekl podplukovník.

„Vaše zranění, pane podplukovníku potřebuje ošetření. Měl by jste se vrátit na naší základnu,“

„Vše potřebné k vošetření máme přeci i tady v autě. Nevodjedeme dokud major bude na živu!“ pronesl rozhodně Novotný

                       KONEC TŘINÁCTÉ ČÁSTI