Ty cesty trnité

Od nepaměti již poutnice životem jsem,

procházím cestami trnitými

a za štěstí své bojuji.

Vždy tomu tak ale nebylo

- děti se přece poutníky nerodí,

 to až čas nutí je na cestu dalekou se dát.

Zpočátku cestička růžová, hladká a hřející je,

snad jen až moc v prachu se dusící.

Čas ale slzami nářků tu cestu zkropil

- prach zmizel

a na místech vyprahlých, kde dříve se lesy zelenaly,

tam slané růže vyrostly,

jimž kdosi ostré trny daroval.

Všichni poutníci ale nemohou

stejným směrem dál putovat,

a tak se jejich cesty  rozdělí.

Záleží už na každém z nich,

kam na nejbližší křižovatce osudu,

dál jeho kroky ho zavedou.

Někteří půjdou loukami, přes pole a háje dubové,

ostatní pořád přímo tou cestou trnitou.

To oni dojdou  k těm růžím přerostlým,

které je pustit dál nechtějí.

Poutníkům nezbývá, než meče své vytasit

a cestu  trny  vpřed si proklestit.

Po cestě té ostře bodavé ,

poseté všemi trny, jež z růží popadaly,

oni pak musí bosí jít.

Krví svých nohou znavených

zalijí ty slané růže, které tam ještě zbyly,

aby dál poutníkům příchozím stejné útrapy připravily.