Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seStín
Autor
Elemmírë
Říká se, že nejlepší díla člověk napíše když mu je nejhůře. A že nejlepší díla jsou díla podle skutečnosti, zde se tyto podmínky spojily a vznikl Stín...
Stín
Deštové kapky bubnují o zem, prázdnou ulicí jde Stín. Čím ten stín býval? To už nevědí ani nejmoudřejší. Zoufalství a beznaděj, rodiče jsou jeho. Světlo pohřbené tmou, naděje pohřbená smrtí. Zlý osud byl mu dán, bolest a utrpení. Nohy znavené se vlečou dál a dál. Kam kráčí? To neví sám. Ze srdce řine se krev, krev bolesti. V hlavě pouhá ozvěna bolestných slov. Sám neví jak dlouho již kráčí. Minuty, hodiny? Čas pro něj není, kráčí dál, chlad se zarývá do jeho těla. Kapky vody stékají po těle a na tváři se mísí se slanými slzami. Přemýšlí kde se stala chyba, přemýšlí zda mohl změnit osud. Nohy klopýtnou, však není nikdo, kdo by ho podržel. Na kolenách se objeví krvavé šrámy, šrámy které nebolí. Deštové kapky bubnují o zem, na nebi jen krkavec vřeští svou temnou píseň, Stín kráčí dál, dál prázdnou ulicí. V mysli zuří bouře, bouře bolesti a beznaděje "Jak se to mohlo stát? Proč?". Dalších pár metrů ho nesou jeho kroky, krok za krokem, kamkoliv, nikam. Domy míjejí, za oknem si děti hrají s malým psíkem, smích a štěstí, radost a naděje. Deštové kapky bubnují o zem, bolest je příliš velká. Uprostřed ničeho Stín padá k zemi, nebe na něj pláče. Osud se nedá porazit. Chtěl se mu vzepřít, chtěl vnést dobro do tohoto světa. Již však podlehl, Temný Nepřítel byl příliš krutý. Našel si cestu skrz Stínovo neviditelné brnění, našel si cestu nejkrutější. Velkolepý byl boj jenž spolu léta sváděli.Velkolepý, že by se i velcí bojovníci sklonili úžasem.Světlo a naděje již vítězila, tak to však nemá být. V zápalu boje zatřpytila se temná dýka, dýka jež v rouše růže si našla cestu k jeho srdci. Byl to jeho osud a tehdy, v nestřeženou chvíli se zaryla do jeho tlukocího srdce. Tak to mělo být, nyní už jen sochy v kostele pláčou. A tam, uprostřed nicoty Světa, leží On, pouhý Stín. A jen studená, mokrá zem hladí jeho tvář. Světlo, které již bylo uhašeno. Naděje která hnije, stíny a prach. Duše již odchází, snad do věčného zatracení, snad do věčné blaženosti. Pohřební hudba není, jen krkavčí křik za zvuku padajících kapek života. Života, jenž dává smrt. Kdo byl ten Stín? Jaké činy ho právě sem přivedly? Zasloužil si to? Jen Osud zná odpovědi na tyto otázky. A v temných kobkách již kuje další dýku...