To není náhoda

Probouzím se ze zakletí,

a vím, že to nemůže být náhoda.

Když spolu za ruku běžíme z kopce

a ozvěna našich kroků zní celou ulicí,

pohoršení sousedé zavírají okna.

Nic nevnímám.

Vynecháváme slova i věty.

Lehký vánek mi rozcuchá vlasy,

zavírám oci a jen teplo tvé dlaně mi prozrazuje, že nesním.

Čas se zastavil,

máme dost času dotknout se slunce,

tančíme na louce a tisíce bílých kopretin se klaní našemu umění.

Ano, to vím, to nemůže být náhoda,

jsme to já a ty.