Noční pocit

Noc je část dne, kdy se dá zažít nejvíce překvapení a dobrodružství, kdy se můžeme setkat s nejrůznějšími lidmi, a proto není chvíle, které se bojím více než večera. Ne protože je tma, ne kvůli duchům a strašidlům pod mou  postelí. Nýbrž kvůli mým myšlenkám. Večer je moje chvilka přemýšlení, což je špatné, neboť kvůli tomu jsem pak celé hodiny vzhůru. Jakmile položím hlavu na polštář, v mé hlavě vznikne vír všelijakých myšlenek. Do postele sice uléhám sama, ale po celou noc mám kolem sebe spoustu nejrůznějších lidí. Jsou to nejen mé přátelé a blízcí, ale i nepřátelé, doktoři, řidiči autobusů, vrazi, psychopati, lidé které vůbec neznám a nevím co po mně chtějí. Spoustu lidí si „upravuji“ tak, jaký chci aby byli. Spoustu lidí si vymýšlím. Sním o věcech které nemám, o dovednostech které nezvládám, o talentu který mi chybí. Často sním jak malá holka o kráse a o princi na bílém koni. Upravuji si situace podle mých představ,některé si i vymýšlím.  Má fantazie nemá mezí. Někdy mě popadnou takzvané záchvaty reality. To pak plánuji. Na příští den, na příští týden, měsíc. Na roky dopředu a končím opět u snění. Přemýšlím o životě a o jeho smyslu, o lidech a o tom, jak mi na nich záleží a jak jim záleží na mně. Přemýšlím o světě a o věcech na něm. O válkách, o mezinárodních problémech i o svých starostech. Přemýšlím o tom, co bych měla změnit, co bych mohla změnit a co změnit nemohu.  Často mívám pocit, kdy nevím zda už spím nebo ještě bdím. Klid nemám ani když po několika hodinách přemítání konečně usínám.

Pro změnu jsem jak ve zrychleném filmu. Sama, úplně sama. Po chvíli se naskýtá opětné setkání se všemi těmi lidmi, o kterých jsem ještě před chvílí přemýšlela. Ale nyní jsem jim mnohem, mnohem blíž. Podávám si s nimi ruce, objímám je a povídáme si. Někam kráčíme, aniž bychom věděli kam. Proplétáme se nejzapadlejšími uličky, objevujeme se na těch nejpodivuhodnějších místech. V jedné chvíli jsme u nás doma, v druhé zase před školou, náhle jsme se zjevili v metru, a pak v parku. Přicházejí další. Proboha, co tahle tady dělá?! A vy se mezi sebou znáte? To je mi teda zmatek. Postupuji s nimi však stále dál. A další a další lidé. Ježíši, vždyť ten už přeci dávno nežije, tak co tu hledá, co po mně chce. Ten mě tedy vyděsil. A co tahle slečna? Tu už jsem taky dlouhou řádku let neviděla. Ta si na mě přeci nemůže vzpomínat, ne? Ale asi ano, když za mnou přišla. A kde to zatraceně zase jsme? Co děláme na hřbitově? Tam bych přeci normálně nevkročila. A co to ten chlápek povídá?: „Dnes si zavzpomínáme na ty, kteří se již s námi setkat nemohou. Amen.“ Cože? A co zase támhleten člověk blbne? Má v ruce sekyru a máchá s ní kolem sebe, vždyť někoho zraní. Aha, o to mu jde. Musím utíkat, jinak mě zabije. Ale proč, proč mně, když mě nezná? Upadla jsem, to ne, musím rychle vstát. Proboha, ježíši, co se bud dít? Kde to zase jsem a s kým. Á pláž, nějaký ostrov. Krása, podívejte ty palmy, no prostě nádhera. Kousek opodál stojí nějací pěkný kluci, ale vždyť je znám. Tak tomu říkám prázdniny snů. Jeden malý háček, je to přehnané, velice přehnané. Najednou se líbím všem klukům, všichni jsou mými přáteli. Dokonce i ti kteří jsou na mně normálně velice nepříjemní. V první chvíli mě napadá, že by mě takový život bavil, za okamžik si ovšem uvědomuji, že by to nebylo to pravé ořechové.

Těsně, ale opravdu těsně před tím, než usnu, říkám tomu předspánkový stav, doba mezi přemýšlením o lidech a spánkem, se zabývám věcmi týkajícími se spánku a snů. Každý večer zkouším uhádnout kolik vrahů se sekyrou mě bude honit, kolik mrtvých mě přijde navštívit, na kolika a jakých hrůzných místech se objevím. Mé sny jsou děsivé a hrůzostrašné. Nebezpečné, plné neskutečných chaotických věcí. Postavy kolem mně mě trochu děsí. Ať už jsou zlé či dobré. Více než všelijakých snů se ale strachuji své osobnosti, neboť sny vycházejí z podvědomí. Jsou ale také noci, které „trávím“ s mými přáteli, blízkými někde v pomyslném Ráji, na pláži. Bez všech starostí, problémů a strachu. Směji se s nimi a raduji se. To se potom probouzím s úsměvem na tváři a s více silami do dne. Těchto snů je sice méně, a nikdy nevím kdy se mi budou zdát. A proto stojí za to kvůli nim usnout nebo snad ne?