Hodiny... a čas, který běží

Zhruba šedesátiletá žena, píše u stolu dopis svému manželovi- je to její poslední kontakt se světem. Vstane z křesla, v hale si oblékne svůj starý kabát a zadním vchodem se vydá pryč ze zahrady, ven, daleko od tohoto myšlenkami znecitlivělého města. U řeky si do kapes nacpe několik velkých kamenů a pak vstoupí do vlnek na vodě. Poslední slova v jejím listu: Provždy ten sen, provždy ta láska, provždy ty HODINY.

Snímek Stephena Daldryho patří k jednomu z nejlepších filmů uplynulého roku.

Příběh Virginie Woolfové, velmi známé britské spisovatelky, se prolíná se dvěma dalšími časovými rovinami- s životy žen, které zdánlivě nemají vůbec nic společného.

Ať už se jedná o existenci Laury Brown (hraje ji vynikající Julianne Moore), Clarissy Vaughan (s přibývajícím věkem stále lepší Meryl Streep) či Virginie Woolf (oscarová Nicole Kidman) vaše oči, vaše uši a vaše smysly zůstanou pečlivě nastraženými  až do posledního okamžiku vzájemně propletených situací, bez nichž by neexistoval nápaditý příběh (natočený podle knihy Michaela Cunninghama ) a celá klenba souvislostí by se nenávratně zbortila jako špatně vystavěná katedrála.

Od kohosi jsem nedávno slyšela jistý názor na toto osobní dílko. Zněl asi takto: ,,Slyšel jsem, že po tomhle filmu ženský skáčou z mostu!" Tolik k poznámce majitele vydeopůjčovny: Sebevražda je jistě jedním z mála motivů, ale není ani zdaleka jediným tématem. Jedná se zde i o důstojnost, pochopení smrti a vážení si života. Já sama jsem měla chuť udělat něco nepředloženého, sotva jsem snímek shlédla do konce, jenže jsem okamžitě pochopila, že příběh takové síly rozhodně nenese poselství: Zabij se, dokud můžeš. Podívala jsem se na to celé ještě dvakrát a nejen, že jsem objevila nové souvislosti, ale odnesla jsem si i jiný pocit.

Hudbu k filmu složil úžasný Phillip Glass, jehož klavírní motivy se pro mne navždy stanou nezapomenutelnými. A pokud se ptáte na moje hodnocení: Je vůbec ještě nutné tu otázku pokládat? *****