Iris; Den pro květinu

Iris; Den pro květinu

Ztemněla oblaka nad tající vločkou

před rudým pralesem tají se dech..

Oslněn přebytkem kalného letu, cítím se nemocen, už nedýchám vzduch,.

Jen křídla, po hladké hladině pohladí umělou větou..

Mráz lpící v plamenech zachvátí pocity,

ztrácím se v kořenech, najatých na city,

hledám povědomé odznaky..

Kabát z kůže a klopy mám z ramennou,

přinést ti květinu v okvětí zlomenou,

přelitou octem a doufat v jedinou věc,

naděje připlaví ztrhaná kopyta,

utečou před střelným prachem,

ztratí se za stromy, víra jim pelichá, ztrácí se..

Vesluji po proudu, proti i přes peřej,

zadržen ve veřejích..

topím se pod ledem, přivázán k hladině-tempuji ke dnu..

bojím se odejít i když tě nevidím..

týrám se pocitem, alespoň pocitem, že bych se mohl..

Týrám se čekáním , týrám se sebou i tebou, prostě jen zaseklost mezi obrázky..

jsem snad blázen že mlčím, jsem snad zbabělec? nebo si nejsem jistý?

S odleskem slunce na kovové střeše, vznesu se do výše,

vím to a přece i přes to se obávám perutí,

v zádech mám jizvy a přes trny do nich svítí temná zář zkalených pohledů,

dutina ve rtu a trhlina v kůži, snažím se nedýchat,

sypu se a snad i z žertu mi oplácíš pohledy,..

bojím se usmát, abych ti neprozradil vášně, to trojstěžník povalil hřebce a pro hříbě nemá pochopení.. jen stříbrnou pannu na přídi.

Zválené sudy z podpalubí, přeplněné horkem, převrhlé na bok barikády,

nad stožár visící oběšenci, co běží  a propustí  sítem svou krev,

Jen jediné okno se otevře a z něj vypadne dítě..

je rádo že letí, vzduch ho hladí, náraz ztiší, sevře do dlaní,

voda zahřeje a  trojzubce snesou až ke dnu..

nepláče, ví že je škoda se darovat na potkání.

Vzdává se střelcům a klaní se před nimi aby mu dali požehnání..

nevidí stíny před popravou..

Jen hodina, vysychá ortel nad věděním..

straní se ptákům..dráždí ho vidina letu a skrzeva šaty se prodrala lehkost, lehkost letu se kterou se smíří jen vírotvorce před hladovou stěnou kasemat..

Ani pro bílé plameny nevidíš.,

uhýbáš před střelou do hladiny..

červený a klidný strop před překážkou,

zahlcen zplihlými sliby..možná že protneš mne doteky, zájmem či lhostejností, vetřeš se v kovové tyče..

Člověk se zbytečností nezavděčí..

Tak odpust že pláču..odpust že píši..

Odpust že lituji rozlitých váz a nevrhám pod kola hlínu..

Věším až pod provaz vysněné činy, myšlenku na dotek či ztracenou míru..

Nevěř mi že jsem se změnil, jen jsem se ponořil v blivný sen..

vzrušený nejasností.