- 123 min. + HC3

Po povánoční pauze a s novým bubeníkem se trio - 123 min. odhodlalo k prvnímu koncertu tohoto roku a šlapalo jim to narozdíl od jejich předkapely na výsost dobře.

Jak je výše avizováno, postu velmi nevděčného, tedy předkapely se zhostila frýdecko-místecká trojice HC 3. Kapela začala koncert velmi svižně, tvrdé kytary střídala brobublávající basa a nekompromisní bicí, ale jak se později ukázalo všechny písně se díky nu-metalovému pojetí, místy protkaném hardcorem zdáli podobné a splývali tak v jedné rovině. Alespoň jsem si tedy krátil nudu legračním pohledem na pubertální děvčátka tančící pod pódiem cosi v diskotékovém stylu a vedle nich pařící a skákající hcčkáře. No, byl to opravdu perverzní pohled a ještě že trval pouhou půlhodinku.

Po krátké přestavbě pódia se ze tmy vynořil usměvaný sympaťák se svými kumpány a dobrá třístovka přítomných se stáhla blíž k pódiu. Hned první tóny Try napovídaly o tom, že se minuty zdaleka nebudou držet studiových verzí a Zdena Bína prošperkovával každou mezihru chytrými sóly. Přívaly energie z pódia se tak přesunuly i pod něj a většina lidí se začala pohupovat v kolenou, skotačit, či jen tak kývat hlavou do rytmu. Překvapením bylo nasazení několika písní z vynikajícího, prvního alba Shooba dooba, jenž jsem při předešlých vystoupeních postrádal. Prostor tak dostala rozhopsaná Tilagetcha či C'mon back.

Z druhého alba Try pak : I see you shine, Hey son, Mojo bride, Runnin on. Hudebně pak vyšly skvěle naživo hity z dosud posledního alba Home ?. Po takové 15 minutové Seven days to winter stáli všichni jako opaření a lapali po dechu. Po klasické výměně drátu dvojice představila lidem nového bubeníka Martina Vajgla z dnes již vyschlé Vltavy a i jeho premiéra dopadla na výbornou. Vajgl vrátil minuty do dob jejich začátků a potlačil tak bluesový cit jednoho z nejlepších bubeníků Emila Valacha zpět k rockovějšímu prvkům. Jeho údery byly tvrdé a přesné, a trio se tak dostávalo častěji do výbušnějších pasáží. Co k tomu ještě víc dodat ? Snad jen to, že se povedl i zvuk. Všechny nástroje zněly ve vší síle a kráse a hudební fajnšmějkři si museli přijít na své. Škoda, že toto nelze potvrdit na většině klubových vystoupení plných hlukových vazeb a pískání z reprobeden. Po koncertě se dokonce proslýchalo, že takový zvuk Happy End ještě nepamatuje. Pardubická kapela předvedla znovu vynikající funko-jazzo-blueso-rockový výkon a návštěvníci koncertu odcházeli z klubu s dobrou náladou a plnohodnotnými zážitky.