R . I . P

     R. I . P

Otevřel bych oči

kdyby bylo světlo,

jenže ono není...

Choroba je tělo,

co si lehlo do mého,

zbývá mi jen snění.

Na dlani mé bolesti nadarmo neležím

ačkoli to dávno ví se,

je to tak vždycky, že poběžím

k ohyzdné záchoda míse.

Bláhový je ten

kdo by nemoc střežil,

myslím na ten den,

kdy bych hříšně nežil.

Ten den by slunko vstávalo

a krásu mělo v sobě,

tak krásně by se spávalo

tam pod zemí, v mém hrobě.

Kam nikdo nedal květiny

a mramor by se rozpadal,

sen můj byl by jediný

ležet v hrobě dál a dál.