Třetí

Třetí sen

/Zlý/

Hala. Vlastně dvě, propojené portálem velkých dveří. Stojím v široce rozevřených dveřích s puškou. Mám na sobě vojenskou uniformu. Do místnosti proudí desítky lidí.

Nejdříve vejdou velkých schodištěm do první z hal a pak směřují kolem mě do větší haly za zády. Přicházející lidé. Přicházejí samostatně, ve skupinkách, staří, mladí, ženy, muži. I děti. Stojím s puškou a dohlížím na pořádek.

Mám nervy na pokraji prasknutí. Je nás tam asi padesát s puškami. Hala, v které stojím, sloužila jako obrovská tělocvična. Jsou tam natahány stoly, provizorní sedátka. Lidé přicházejí odněkud zespod. Širokým schodištěm. Jsme tam od toho, abychom oddělili skupinky, které přicházejí. Je to jako na fotbalovém zápase, po schodištích stoupají desítky lidí najednou. Ve vzduchu cítím nepřátelství. Strach z komplikací. Lidé s puškami jsou síto. U schodiště stojí skupina se zbraněmi a kontroluje, kdo smí dovnitř a kdo ne. Přede mnou je skupina ozbrojenců, rozdělují příchozí do skupin.

Kdo se jim nelíbí, je nemilosrdně odeslán znovu zpět vedlejším vchodem. Lidé, kteří prošli úvodním sítem ozbrojenců před schodištěm a na schodištím, zpětný kurz chápou jako křivdu. Protestují. Někteří se pokouší dohadovat, vidím plačící ženu, která si sedla na zem a odmítla opustit prostor. Jeden z ozbrojenců ji praštil pažbou do hlavy. Její muž.. asi její muž protestuje, okamžitě je kolem skupina dalších lidí. Dost brutálně je vyhazují. Cítím tlak. Tohle je obrovská masa lidí. Přicházejí s velkým očekáváním, se strachem, s nedůvěrou. Při pohledu na panující praktiky se začínají houfovat a protestovat. Jsem blízko jedné ze skupin, která se zdvihla ze sedadel.

Jdu tam. Hned. Udělám dva kroky napřed a říkám jim, ať si sednou. Že to nejde jinak. Nevěnují mi pozornost. Musím před ně vystoupit. Uvědomil jsem si, že tohle zvládám. Získat si pozornost. Zjednat si pořádek.

"Héééj! Běžte si sednout! Hned!"

Pohlédnou úkosem. Někteří. Ví, že tam jsem. Předejdu až před skupinu, přeložím si zbraň do levé ruky. Vztyčím pravou ruku. Dám ji před sebe a roztaženými prsty zabrzdím jejich pohyb. Jakobych jim tělem zabránil vidět plačící ženu a lidi, které vystrkávají. Rychle hledám slova. Pak řeknu: "Uklidněte se prosím. Tohle by jste nechtěli. Věřte nám, bráníme i vás." Stojím. Nepoužil jsem sílu. Stojím, vrostlý do země, nikdo přes mě nepřejde. Oni to vědí. Začnou se vracet, neochotně, ale přece. Dívám se lidem, kteří na mě hledí přímo do očí.

"Běžte!"

Pak uslyším hlasy. Otočím se. Dorazila další skupina. Vede ji ryšavý chlap. Jsou v ní mladí muži. Cítím jejich sílu. Jsou odhodlaní. Svobodní. Jako všichni tady. Já jsem nevítaná autorita. Chtějí se mnou diskutovat. Ryšavec má v obličeji jakési plamenné nadšení. Rozkročí se a nahlas začne kritizovat organizaci. Nejspíš shlédnul předchozí scénu. A nyní můj upřený pohled. Mluví, ale pozoruje mě. Pak se otočí k ostatním a zdvihne ruce. Mluví o systému. O naději. O toleranci. Vím, že není tolerantní ani za mák. Je to lídr. Přivedl svoje lidi. Musí se obhájit. Zjednat si pozornost. Umí to. Je na to zvyklý. Pokročím k němu. Okamžitě zbystří.

"Běžte si sednout!" Ukážu paží kam. "Tam jsou volné místa."

Mluví, nahlas, ale dá se do pohybu. Naštěstí. Ostatní jdou za ním. Vykročím k nim.

Pohybem ruky rozdělím skupinu na dvě poloviny. Jen gestem ruky. Lidé se rozdělili. Lídr na mě hněvivě kouknul. Teď ztratil moc. Ví to. Je mi to jedno. Systém ho stráví. Bude to mít těžší. Tak jako já. Klidně bych ho na místě zastřelil. On to ví, já to vím, všichni to vědí. Rozkrojil jsem je na dvě skupiny. Jdou. Chvilku jim věnuji pozornost a pak se otočím k dalším lidem. Pozorují mě. Přichází kolega ve zbrani. Ví, že se musíme rozdělit. Musí mi pomoci. Sledují mě stovky očí. Stoupneme si vedle sebe, na třímetrovou vzdálenost. Určujeme, kam mají lidé jít. Vidím, že se usmívá. Je to tak lepší.

Na další lidi se usmívám také. Zdravím je, ale nenechám je na pochybách. Rozděluji i dvojice. Jde to.

Přichází další skupiny. Je jich hodně najednou. Chci pokračovat v atomizaci. Zastvím proud gestem. Zastaví se.

"Postavte se do řady, prosím."

Staví se poslušně do řady. Kolega na mě koukne, co dělám.

"Pojďte po pěti."

Udělal jsem zmatek. Lidé se nedokáží dohodnout, kolik je pět. Oba pokročíme vpřed. Ukazuju rukou. Odděluju skupinky. Lidé neochotně poslouchají. Zlo. Posílám je za sebe. Mám nekrytá záda. Kolega je také osamocen, udělal jsem chybu. Když mě někdo bude chtít napadnout, nezvládneme to. Lidé se houfují, fronta se zdržela. Najednou slyším, jak se za frontou u schodiště strhla mela. Asi někoho vyhazují. Tentokrát je ale dav přede mnou je bezprostředně zapojen do aktu. Musíme to zrychlit. Než se pohnu, davem proběne menší vlna. Lidé poskočili o metr dopředu, najednou jsou na dosah. Slyším vzdálené výkřiky. Ustoupím o krok a zdvihnu pušku do vzduchu.

Někdo vzadu za skupinou křičí. Dav se rozvlnil, lidé chtějí utéct kolem mě. Vidím masu těl. Nekoordinované pohyby. Vzniká zmatek. Ozývá se křik i za mými zády.

Cítím, jak se zase zdvihají lidé. Chtějí vědět, co se děje.

Vystřelím do vzduchu.

Všechno se zmrazilo.

Slyším, jak za mnou někdo zaprosí.

"Néé, oni jim to zkazí."

"Klíííd, vojáku, to bude dobrý..."

Všechno je dřevěné. Nehybné. Všichni se dívají, co udělám.

"Pojďte." Řeknu klidně. Gestem ruky je pozvu do místnosti. Neusmívám se. Soustředěně je pozoruju. Prstem ukazuju na lidi a určuju je do nových skupin.

"Rychle".

Ukazuju jim směr, kam si mají sednout.

"Hned.. vy, vy, vy, vy, vy, vy!" Lidé poslouchají.

"Další! Vy..vy!..." Během pár minut vyčistím celou skupinu. Pracuju soustředěně, ale vím, že jsem to nezvládl. Neudržel jsem nervy na uzdě. Snažím se zachovat neutrální obličej, ale jsem daleko za hranicí soustředěné činnosti mozku. Kdyby mě někdo napadl, vzdám se nejspíš bez boje. Lidé procházejí poblíž mě, na dosah. Mohou mi ublížit, je mi to jedno. Cítím, že by nebyl problém se v téhle chvíli obětovat. Ale ti lidé to tuší a nechávají mě na pokoji. Pak slyším silný zvuk. Jakoby se zavírala velká kosmická loď. Obří písty.

Prošla asi dvousethlavá skupina lidí. Přede mnou je ve skupinkách asi padesát lidí. Za mnou tisíc, možná dva.

Vidím neuvěřitelně sympatického kluka, který ke mě jde a dívá se na mě. Má v ruce pušku, je v oranžové uniformě. Usměje se na mě. Na můj soustředěný pohled pokýve hlavou. Nejspíš ví, jak mi je. Ví, jak jsem unavený. jak strašlivě jsem vyčerpaný. Ví, že jsem to měl těžké, ale vidí, že lidé, rozesetí ve stovkách za mnou se baví a komunikují. Asi jsme všichni společně něčím prošli, těžkým testem, branou, kde má každý jen jednu dlouho očekávanou a vytouženou šanci. Přistupuje ke mě, bere mi pušku.

"Běž si sednout."

Odevzdávám mu zbraň s úlevou. Sundávám ze sebe uniformu. Jdu dopředu a vidím, jak se schodiště zavírá. Po zavírajícím schodišti běží další lidé. Poslední opozdilci, vojáci, lidé, kteří dole dělali síto. Už mě to nezajímá. Splnil jsem úkol. Chci si někam sednout. Podívám se na jednu ze skupinek, která spolu živě komunikuje. Podívají se po mě s nedůvěrou. Před chvilkou jsem byl voják. Ještě v ruce drřím horní svršek uniformy. Dívám se po nich.

Udělají mi místo. Nějaká dívka se na mě usměje. Poděkuju pokývnutím hlavy.

Schodiště se dozavírá.

Jsem v tichu.

Slyším hudbu. Zazní tóny nějaké hudby. Prostorem. Elektrizující, úlevná a silná hudba.

Nikdy jsem nic podobného neslyšel. Nikdy mě po hlavě tak nikdo nehladil. Nikdy.. mě nikdo tak nemiloval.

Nejkrásnější hudba světa, neuvěřitelné. Lidé se baví, najednou mám pocit, jakobychom byli na divadelním představení. Jakoby tenhle přijímací rituál do kmene všichni očekávali a těšili se na něj celým svým srdcem.

Poslouchám tu hudbu ve své osamělosti, v marnosti své duše a neodvážím se pozorovat ostatní lidi.

Ale vím, že o ni o mě vědí, že mi odpustili mé extempore, stejně jako mou schoulenost, stejně jako můj strach. Vidím v nich čekající duše, v sobě dítě, které může přijít a každý v tomhle kmeni je mi otevřen a šťastný, že jsem.

Vytečou mi z očí slzy.

/realita/

K. mi řekl, že mi ve snu zazpívali andělé.

:-)