Trosečníci

„Pane Thomsne!“ No tak, probuďte se! Slyšíte mě?“ Možná dobrou půlhodinu se Márty snažil Thomsna probudit. Až když už slunce vystoupilo téměř k nevyššímu bodu své nikdy nekončící nebeské poutě a zabodlo své ostré paprsky do Thomsnovi tváře, až když si jeho k smrti unavené tělo trochu odpočinulo z toho urputného nočního boje o život, začal Thomson pomalu přicházet k sobě. Nejprve viděl pouze matně a rozmazaně ale jeho bystrý mozek už pracoval na plné obrátky.“Kde to k čertu jsem? Co tady dělám? A proč je mi takové nesnesitelné horko….?“Tisíce otázek se honilo Thomsnovou hlavou a jen na málo z nich si dovedl odpovědět.“Pane Thomsne!“uslyšel z ničeho nic hlas u své hlavy a cítil jak něčí obrovité ruce svírají jeho ramena a mocně s nimi třesou.“Nechte toho!“ okřikl Mártyho.“No tak, buďte rád že jste se v noci neutopil. Měl byste mi být vděčen.Už to vypadalo že půjdete ke dnu i s naší lodí. Naštěstí jsem byl kousek od vás a vytáhl vás ke mně do člunu….“

Thomson přestal poslouchat Mártyho, znovu se pohroužil jen do svých myšlenek a pokusil se rozpomenout co že se to vlastně poslední noci událo. Před třemi dny začala jeho plavba do Ria-de Janeira, kde měl uzavřít jakýsi výhodný kontrakt pro společnost Havana Express. „Ale proč ležím v téhle malinkaté bárce?“pomyslel si. A teprve teď si uvědomil jak nesnesitelně ho bolí hlava a všiml si také své býlím obvazem obvázané pravé ruky. Obvaz tam ale nemohl být dlouho, protože krev, která jím prosákla nebyla ještě úplně zaschlá. „Nechcete se napít? Vždyť už musíte mít pořádnou žízeň.“ Znovu se probudil ze svého polospánku do skutečnosti a uvědomil si že má úplně sucho v ústech.“Dejte to sem!“ zakřičel Thomson nervózně, vytrhl skleněnou lahev z Mártyho rukou a začal hltavě pít. Při tom mu trochu vody vyteklo na jeho chlupatou hruď. “Opatrně s tou vodou, moc jí už nemáme.“ Thomsnovi se začala vracet paměť a pomalu si uvědomoval souvislosti. “Naše loď šla ke dnu, o tom není pochyb, protože vodu začala nabírat neskutečně rychle. Ale jak to, že jsem naživu? A proč je tu ten obrovitý blb? Včera byl na lodi nějaký karneval, trochu jsem pil…“

Thomson  znovu ucítil tu urputnou bolest hlavy a sám sobě se zasmál. Poslední dobou si den bez sklenky skotské nebo trochy šampaňského nedovedl ani představit. Omlouval si to svým náročným povoláním, strachem z neúspěchu…Už jako malý byl často vystrašený z neznámých věcí, děti z ulice si z něho často dělali legraci a tropily mu všelijaké naschvály. On z toho býval dost nešťastný, protože si s nimi chtěl hrát podobně jako jeho bratr. Jeho bratr, to byla také kapitola sama pro sebe. To že se ho nikdy ani slůvkem nezastal ho moc nepřekvapovalo, ale to že ostatní proti němu několikrát dokonce i poslal si vysvětlit prostě nedokázal. „Život je tvrdý“ slýchával od něho. A možná právě proto se Thomson uzavřel do sebe a s nikým moc nekamarádil. Jeho matka ho sice milovala, ale protože otce neměli a ona musela celou rodinu živit sama, trávila v práci tolik času, až se Thomsnovi zdálo že vlastně ani žádnou nemá. Jediné co Thomsna bavilo a čím žil, byla škola. Prospíval vždy jako jeden z nejlepších na škole a po jejím skončení pro něho nebyl žádný problém sehnat si dobře placenou práci obchodního cestujícího firmy Havana-expess. Cestování po světě mu pranic nevadilo, protože rodinu žádnou neměl a s bratrem se nesnášeli. A právě s nabývajícím kontem si začal uvědomovat svoji moc. Žádný se s ním nemohl srovnávat, nic pro něho nebylo dost dobré. Začal se mstít za své nezdařené dětství a to každému a bez rozdílu. Jedinou hodnotou pro něho byly peníze a jedinou zábavou alkohol.

„Všichni byli včera dole v podpalubí a sledovali tu trapnou kouzelníkovu show. Já a kuchař Márty jsme seděli na palubě a hráli poker. Jo, švindlování mi vždy docela šlo a včerejšek nebyl výjimkou. Ale jeho hloupost-nemá hrát o peníze na které tady měsíc dřel a potom naříkat že rodině domů nic nedoveze.“ „To byla rána co?“ uslyšel znovu Mártyho. “Nevím přesně co se stalo ale asi vybuchl parní kotel a tlaková vlna prorazila plášť lodě. Možná právě proto jsme šli ke dnu tak rychle.“ Thomson se rozpomněl. Když už bral poslední peníze ze stolu a chystal se odejít, uslyšel ohlušující výbuch a ucítil ostrou bolest v pravé ruce. Pak ztratil vědomí. „Nebýt mě, tak byste se utopil jako kotě. Výbuch vás smetl přímo do té ledové vody. Naštěstí jsem stihl spustit záchranný člun, zaběhnout do kuchyně pro pár zásob a vás vytáhnout. Jen té vody jsem mohl vzít víc.“ „Jak víc vody?“ „No to víte, když člověk spěchá, tak si ani neuvědomí, že na moři bude potřebovat hlavně vodu a masové konzervy se suchary žízeň spíše ještě přivolají.“ řekl Márty a pohledem, ve kterém se mísil rozpačitý úsměv s vyděšeností, přehlédl velkou bednu plnou konzerv a pytlíků se suchary. „To mě ale vůbec nezajímá! Kolik máme té vody se ptám!!“ rozkřičel se Thomson. „No asi tři lahve“ řekl, teď už dost vážně, Márty. „Poslyš, ty  mi chceš říci že jsi na loď dotáhl tuhle obrovitou bednu s jídlem a k ní vzal jen tři lahve s vodou?!! Pro dva lidi jen tři litry vody? Jak dlouho si myslíš že bude trvat než tady pojdeme žízní ty stupidní magore?!“ Thomsna se chopila neuvěřitelná zuřivost a udeřil Mártyho pěstí do tváře-tedy, chtěl ho udeřit ale Márty bez jakýchkoli známek agrese pouze zvedl obrovitou paži a chabý Thomsonův úder se roztříštil o jeho předloktí. „Nebojte se pane Thomsne, když už jsem vás z té vody vytáhl, tak vás tu přeci nenechám zemřít žízní. Vody i ty konzervy si spravedlivě rozdělíme a uvidíte že se co nevidět objeví nějaká loď a  zachrání nás. Thomson si pomalu ale jistě začal uvědomovat svoji pozici a je nutno říci že situace se pro něho nevyvíjela zrovna příznivě. Je na lodi s obrovitým kuchařem, pro kterého není vůbec žádný problém jediným pohybem ruky ho poslat vstříc hladovým žralokům a ke všemu měli vodu, která jim stěží vystačí i jen na pár dní… .

To vše se honilo Thomsnovou hlavou, zatímco Márty jen tak tupě a bezmyšlenkovitě pozoroval příď loďky, jak rozráží drobounké vlnky a poslouchal jejich šplouchání. „Máte ženu a děti?“ zeptal se po chvíli Márty. „Rodinu? Pcha. A na co? Akorát bych musel všechno platit a na to já rozhodně nemám.“ „Já mám ženu a malou dceru. Příští měsíc oslaví druhé narozeniny.“ řekl s povzdechem Márty. Pozítří jsem měl být s nimi, ženě dát vydělané peníze.“ Márty se pojednou zastavil, protože si asi uvědomil že celá jeho výplata včera zmizela v Thomsnově kapse. „Jaké peníze? Dyť jsi je všechny prohrál!“ Řekl Thomson výsměšně. „Prohrál, ale já vám zachránil život“ zamumlal Márty  smutně a tázavě se podíval na Thomsna, protože se asi domníval, že se mu tím podaří ty peníze dostat zpátky. „Co je život bez peněz. Snad si nemyslíš že bych ti ty peníze vrátil? Když to neumíš tak to nehraj.“ Márty jen smutně sklopil oči. A v tu chvíli si Thomson uvědomil, že ač by ho Márty mohl jednou ránou pěstí poslat na věčnost tak to nikdy neudělá. A přesně v tu samou chvíli Thomson vymyslel ďábelský plán jak se Mártyho zbavit, ušetřit vodu a  tím si alespoň o chvíli prodloužit život.

Thomson ucítil silnou vlnu radosti jak zaplavuje celé jeho tělo. „Hlavně na sobě nedát nic znát“ pomyslel si a jak myslel tak také jednal. „Na Márty, ty peníze si vezmi, jsou tvoje a děkuji ti že jsi mi zachránil život. A vůbec, vem si ještě dvě stě dolarů a kup něco hezkého té své dcerušce. Márty pozoroval Thomsna nejdříve pohledem dost nechápavým a nevěřícím ale postupně se výraz jeho tváře rozjasňoval s tím, jak začínal věřit tomu co slyší. „Děkuji pane Thomsne, já věděl že jsem udělal hrozně moc dobře když jsem vás vytáhl k sobě do člunu. Těch zásob máme opravdu málo ale my si je rozdělíme, pěkně každý polovičku a uvidíte pane Thomsne, uvidíte že se brzy objeví nějaká loď a my budeme zachráněni. Uvidíte, uvidíte…! Křičel Márty radostí, objímal Thomsna a po tváři se mu kutáleli slzy velké jak hrachy. „Jen opatrně s tou vodou, nemáme jí tolik abychom s ní mohli takhle šeredit“ pokusil se o žert Thomson. Mártymu došlo že brečí, narovnal se a vysmrkal do tmavého a pěkně ušmudlaného kapesníku. „Teď bychom se mohli trochu najíst co říkáte?“ řekl až nezvykle přátelským tónem Thomson. Márty, aniž by cokoli řekl začal připravovat jídlo a každému dal jeho láhev s vodou. Poslední, třetí nechal bez povšimnutí ležet. Po jídle si udělali na loďce pohodlí tak, aby si oba mohli lehnout a povídali si. Rozebrali snad úplně vše o čem si jeden vzdělaný obchodník a přihlouplý kuchař mohou povídat ale nejvíce se bavili o včerejší nehodě. Jak tak debatovali, slunce se začalo měnilo v obrovský červený kruh, který pomalu ale jistě klesal k mořské hladině. Vypadalo to, jako by chtělo upít několik doušků z té překrásné blankytné nekonečnosti a zahnat tak tím svoji nikdy neutichající  žízeň. Blížila se tichá a teplá tropická noc. Thomson už Mártyho ani neposlouchal, protože v hlavě se mu honily věci mnohem důležitější a naléhavější. Věděl totiž, že máli se Mártyho zbavit, pak jedině v noci, když bude spát. Thomson zpozorněl a koukl na Mártyho. Ten ležel na zádech a těžce oddychoval. Slunce se už mezitím schovalo za obzor a jen slabá záře na západě dávala znát, že tam někde v dáli je ještě den. Thomson prohlédl šerem důmyslně poschovávané věci uložené v loďce a hledal něco, čím by mohl Mártyho zabít. Nakonec našel ostří upevněné k delší dřevěné násadě. Márty ho asi vzal na lov ryb.Thomson  přejel palcem po ostří, naklonil se nad Mártyho a chystal se bodnout. „Ne, to přeci nemohu.“ pomyslel si. „Vždyť má ještě moje peníze“ jemně sáhl do Mártyho kapsy, vytáhl balíček zmuchlaných bankovek a dal si je k sobě. Poté vzal znovu do ruky ostří a mocně ho bodl do Mártyho hrudi-přesně do srdce. Márty se ani nepohnul a pouze krátce zachroptěl. Thomson se poté snažil hodit Mátryho tělo do vody, což ho stálo dost značné úsilí. Když se mu to konečně povedlo tak si ustlal a usnul-nic víc nic míň. Probudil se až když už slunce bylo hodně vysoko na obloze. Najedl se, napil a začal se rozhlížet po obzoru a vyhlížet loď. Čekal dva dny, během kterých stihl několikrát přepočítat své peníze a smýt Mártyho krev z lodi. Třetí den, když už dopil poslední doušek ze třetí láhve a začal už téměř propadat panice stalo se to, na co tak toužebně čekal-v dálce spatřil drobnou siluetu lodi. Neváhal ani vteřinu a okamžitě vystřelil dvě světlice, které měl chudák Márty připraveny v bedně. Na lodi jeho signál patrně někdo spatřil protože ta prudce změnila kurs a mířila přímo ke člunu. Pozdě odpoledne už byla loď u Thomsna. Námořníci spustili žebřík a Thomson byl zachráněn. Thomson stál na palubě a vnímal udivené pohledy posádky když k němu přistoupil kapitán v úhledné bílé uniformě. „Tak vás vítám na palubě. To jste jediný kdo tu strašlivou katastrofu přežil?“ tázal se přívětivě. „Ach ano, jediný“ řekl úplně klidným hlasem. „To je hrozné, osum set padesát čtyři mrtvých a jen jediný to přežije “ povzdechl si kapitán.“  „Prý je to nejhorší námořní katastrofa od dob Titanicu“. „Život je tvrdý“ řekl Thomson. To máte recht, potvrdil kapitán, chytl Mártyho kolem ramen a odvedl ho do podpalubí.