Kniha maličká V.

Pro k., která pohnula zeměkoulí

Zase zmizela za sloupem. Další krásná baba zmizela předtím, než si ji mohl prohlédnout. Další ženská, která je krásná tak, že se to slovy nedá popsat. A další z těch, který nikdy nepochopí a ani nemůžou pochopit. Rve mě to uvnitř. Zpíval elektronicky znetvořeným hlasem a furt se mi díval do očí. Přestal akorát, když ho refrén písně pohltil a zkřivil se mu vypětím obličej a oči se mu na chvilku zavřely. Vím jistě, že i když zavřel oči, tak stále dál viděl můj obličej. Hrál jsem a díval se na něj. Hrál jsem strašně špatně, vypadával jsem z rytmu, nevěděl jsem, do kterýho bubnu mám uhodit, ale přesto jsem si hrozně moc užíval a věděl jsem, že on se taky baví. Viděl jsem, bez keců, dvě žíly, který ležely ne podlaze zkušebny. Červený tlustý trubky, kterýma kolovala naše krev. A zase se ten blázen vedle mě objevil na zastávce autobusu. "jsem Ježíš," povídá. Nó jó, zase začíná. "jsem Ježíš a kdo by mě chtěl zabít, nechť si stoupne nalevo." Ty vole, ten je zase zhulenej. "jsem Ďábel," (takhle najednou?)"a kdo by mě chtěl znásilnit, nechť si stoupne napravo." Hm. "a kdo neví, nechť si stoupne doprostřed." No to je teda magor. "a nyní nezbývá, než říci: jděte domů a pracujte a odpočívejte." No jasně magor, magor jako bejk, dyť jsem to říkal. (to MAY be continued

---