V pátek brzy ráno

V PÁTEK

BRZY RÁNO

Až na tichý bzukot televizoru byla místnost naprosto tichá. Veronika stála ve dveřích a přejížděla pohledem z jedné strany pokoje na druhou, na chvíli se zastavila na křesle před televizí, a potom zase bloudila zrakem po rozmazaných tvarech obýváku...Bavila se takhle asi minutu. Hlavu měla zvrácenou dozadu a strašně zvláštně se u toho všeho prohýbala v kolenou, jakoby stála na rozhoupané palubě lodi. Byla bezesporu opilá. Byla opilá a žila si momentálně jen tak sama pro sebe. Pro sebe. A bavilo ji to. Strašně moc.

Televize nepřestávala bzučet, ten zvuk se zdál Veronice příšerně hlasitý. Ztěžka narovnala hlavu a snažila se zaostřit na obrazovku. To bylo tedy opravdu něco, když se chvíli soustředila, měla pocit, že ji to zrnění vtahuje a, o malý moment později z něj zase začaly vystupovat podivné tvary, nejdřív jen takové nezřetelné obrysy, později v nich ale rozeznala tváře. Zlé a neznámé obličeje. Šklebily se na ni a pohybovaly ústy ve snaze něco jí sdělit. Něco hodně nepříjemného. Trošku se jich bála, ale zároveň šíleně stála o to znát jejich tiché výpovědi, a proto se vlastně konečně pohnula.

Překročila práh pokoje a jedna z páskových bot jí vypadla z rukou. Veronika si zacpala pusu, aby nevyprskla smíchy, potom si chytla cíp černých a zelených šatů a ladně se sehnula pro botu. Po špičkách potom přicupitala k televizoru, aniž by si toho všimla narazila přitom bokem do nočního stolku, a zde se usadila na paty a zírala.

Obličeje už tu nebyly.

Vztáhla k obrazovce ruku, ale jediný zvuk, kterého se dočkala, bylo praskání statické elektřiny, když po ní dlaní přejížděla nahoru a dolů. Nakonec televizi vypnula a opřela se o ni zády.

Nepřítomně hleděla do tmy obývacího pokoje. Police plné knih, prázdná sedačka, prázdné křeslo, noční stolek-byl celý nějak nakřivo-jak to?..V ústředním topení na druhé straně pokoje to zavrzalo. Trošku se polekala. Ne, nelekla se vůbec, ale ve své opilosti si často ráda hrála s vlastními emocemi a následně sledovala jejich dopad na okolí a hlavně na sebe samu. Několikrát prudce zadržela dech, jakoby se opravdu něčeho polekala, a potom se rozesmála.

V duchu se stále smála.

Opravdu.

Smála se, protože jí to tak lehce prošlo. Slíbila rodičům, že se vrátí do půlnoci, byla to její první prodloužená v tanečních. No a? Co má být na tom, že už je půl čtvrté? Vždyť oni se ani nepřišli podívat, jak mi to sluší...Nepřišli se podívat na svou holčičku...Rozbrečela se. Zhroutila se na postel a její tělo se otřásalo vzlyky ještě dobrých pár minut. Najednou strašně moc litovala sama sebe.

Vzpomněla si na všechny ty kluky, se kterými tancovala...její kamarádka Pavlína. A ovšem, taky na ty dva, se kterými tancovala ona. Za celou noc dva kluci! Strašně se styděla, tak moc, že to nemohla zahnat ani hlasitým vzlykáním a posmrkováním. Zvedla hlavu z polštáře a začala se znovu smát. Na bílém povlečení zůstaly rozmazané fleky po řasence. Jééé, to byla taková sranda! Musela si zacpat ústa rukou v obavě, že někoho probudí.

Když si svlékala černé a zelené šaty, nechápavě kroutila hlavou, vyjadřujíc tak údiv sama nad sebou. Šaty se jí svezly z ramen, pohladily boky a zůstaly zmuchlané ležet u nohou. Veronika zvedla pravou nohu a snažila se z ní stáhnout šaty. Šlo to těžko a když konečně povolily, ozval se zvuk trhané látky a neuvěřitelný rámus, protože zády narazila na svůj psací stůl, shodila z něj lampu a spoustu jiných krámů.

Veronika ztuhla. Poslouchala, jestli náhodou někoho nevzbudila.

Ticho, jen ústřední topení vedle v obýváku tiše předlo a vypadalo to, že je mu nějaká opilá holka naprosto volná.

Co řekne ráno rodičům? Kousla se do spodního rtu. Představila si matku, jak jí sděluje do kolika hodin na ni čekali. A ona, příšerně se lekne a řekne, že to není možné! Zkusila si leknutí. A pak znovu..Jo, tohle půjde. Mohla by být docela dobře herečka.

Ale co řekne pak?

Nějak jí to nemyslelo, bude improvizovat. To bude sranda! Přemýšlela a u toho si rozepínala podprsenku. Sundala si kalhotky. Měla by poskládat šaty-za týden jsou zase taneční a....Doprčic!

A teď ještě zbývá uklidit boty..., sakra, kam jenom dala ty blbý boty? Aha. Musela je nechat u televize. Potichoučku se vyplížila z pokoje zpět do obýváku. Televize byla zapnutá a ve světle její obrazovky zahlédla odhozené páskové střevíce. Přiběhla k televizi, sehnula se pro ně, ale ztratila rovnováhu a spadla na kolena. To ji rozesmálo.

Tiše se pochichtávala a pohledem bloudila po místnosti. Police plné knih, prázdná sedačka a noční stolek, byl nějaký nakřivo..Křeslo...Přestala se smát. Před sebou na zemi uviděla tátovy papuče. Ležely na koberci před křeslem skoro tak, jakoby tam seděl otec a měl je na nohou. No páni, to by byla teprve sranda. Znovu se rozesmála. Táta špatně slyšel a proto si křeslo přisunul vždycky těsně před obrazovku televize a..Nemohla odtrhnout pohled od jeho papučí. Už se nesmála. Třásla se. Měla zvláštní pocit, jakoby otec opravdu seděl v křesle a vyčítavě se na ni díval. Třásla se.

Když ale chtěla zvednout hlavu a přesvědčit se, cítila, jak je náhle těžká, a tak jen zírala na ty papuče a třásla se. Musela se zbavit strachu. Musela se přesvědčit. Zatnula ruku v pěst, zvedla ji nad hlavu a vší silou udeřila do papuče. Čekala, že bude prázdná. Vlastně si tím byla jistá.

"Au," ozval se řev, někdo se v křesle pohnul a rozsvítil lampu na nočním stolku.

"Co to má znamenat!" řval otec rozzuřeně, mnul si nohu a trošku rozpačitě hleděl na svou dceru.

Veronika odhodila boty a přitiskla se břichem ke koberci:

"Ty jsi opilá..," zablekotal nevěřícně.

"Zhaaasni. Ježiši, zhasni to světlo! Zhasni!" křičela Veronika jako pominutá. Na schodech z vrchního patra se ozvaly kroky.

"ZHASNI! Tati, zhasni!"

Do pokoje se vřítila matka, kolem pasu si nervózně uvazovala šňůru od županu. Byla rozcuchaná.

"Co se tady děje?!" zakřičela a hleděla střídavě na Veroniku, která se svíjela na zemi a na otce, jež si v křesle držel levou nohu a z očí mu sršel hněv. Zápolila se šňůrou od županu tak dlouho, až ji nakonec nechala volně viset.

"Zhasněte, jsem tady nahá!" vřeštěla bez přestání Veronika.

"Čekal jsem na ni a usnul u televize!"

"Kde seš tak dlouho? V kolik jsi měla přijít? Ty spratku jeden, nemysli si..." zaječela matka.

"ZHASNĚTE!!! ZHASNĚTE!! Pomóóóóc!!!" Veronika už skoro neměla hlas, ale nevzdávala se a vřískala, jak nejhlasitěji dovedla, snad aby dostala tohle všechno z hlavy.

"Je opilá," kroutil otec hlavou. Nedokázal to pochopit. "Je opilá..."

"Cože?" Matka shodila župan z ramen, chtěla jej odložit na opěradlo sedačky, ale on se svezl a skončil na zemi, pouze v noční košili přešla místnost a sklonila se k Veronice: "Dejchni na mě."

Veronika sebou škubla a zabořila tvář do koberce: "Nech mě! Zhasněte!! Zhasněte to světlo! Ne, nešahej na mě!!!" Rozbrečela se.

"Co to má znamenat? Co to tady vyvádíte?" Ve dveřích se objevila babička. V noční košily a rozespalá vypadala ještě hůř než obyčejně. Veronika už nebyla schopná normální formulace vět, a tak jen křičela. Tiskla se tělem k zemi a křičela.

"Zmlkni, dýchni na mě. Jestli jsi něco pila, tak letíš z baráku, ty fagane!" řvala rozčileně matka a cloumala jí s rukou.

"Kde si myslíš, že žiješ, ty...Dyť jsou čtyři hodiny! V kolik's měla bejt doma? Slyšíš mě?" hřímal otec a nepřestával si třít bolavou nohu.

"Evo, prosim tě, můžeš mi vysvětlit..." Babička zmateně postávala ve dveřích.

"To mám za to? Tohle mám za to, jak se snažím přetrhnout, aby o vás o všechny bylo postaraný?" rozevzlykala se matka: "Zvedni se a dýchni na mě."

"Áááááááááááááááááááááááááááááá!"

"Nech ji bejt.., počkej, pust jí tu ruku...A ty se postav!" otec se v křesle předklonil a chytil matku za zápěstí.

"Nehrab na mě, ty debile. Se podivej, co máš za dceru...Jakýho hajzla jsme vychovali." Začala s Veronikou cloumat a ta nepřestávala ječet, i když jí hlas už místy vynechával.

"Běž od ní...Postav se..!" řval otec.

"Nekřičte, panebože, vzbudíte Tomáška!" snažila se je přehlušit babička. Ještě pořád stála ve dveřích.

"Řakla sem ti, ať na mě nehrabeš! Najednou se o ňu staráš, ty blbče? To je ale všechno z toho, jak ses o nás staral. Neřvi, ty spratku, nikdo ti ještě nic nedělá! Nehrab na mě, ti řikam, padej spat, nebo..víš co? Padej pryč z baráku, tak to přece vždycky řešíš, když něco je...Odejdeš a vysereš se na to..Vono se to nějak vyřeší, že jo?" Otec se postavil:

"Prosím tě, přestaň s tím," chytil matku za paži, ale ta se rozkřičela a zuřivě se mu vyškubla: "Padej, padej pryč a už se nevracej!"

"Seš normální?"

"Ty di taky doprdele, mami. Nestarej se o nás! Řekla sem ti, ať jdeš spát. Anebo víš co, zůstaň tady, ať vidíš, co jsme za skvělou rodinku! Dceruška chlastá, otec, ten není ani schopnej.."

"Zmlkni, seš normální?"

"Ááááááááááááááááááááááááááááá!!!!!!!"

"Zmlkni? To je přesný, si myslíš, že si řekneš zmlkni a my všichni padneme na prdel, že jo? Ty hlavo rodiny. Prosim tě, sbal se a běž!" Do pokoje vešel Tomáš. Postavil se vedle babičky. Brečel.

"Tomášku, já jsem vám to říkala, nemůžete si to vyřešit ráno?" Babička už taky křičela.

"Přesně tak," chtěl cosi říct otec.

"Přesně tak! To je vono, všechno odložit, ne, ne, ne, tohle vyřešíme teďka! Co mi k tomu řekneš?" ukázala na Veroniku. "A co mi řekneš ty, přestaň řvat. Kde's byla? Kdo ti to prodal? Slyšíš? Kdo ti prodal to pití. Kupovala to Pavlína, že jo???"

"Áááááá, zhasněte to světlo!!!! Jsem tady naháááááá! Zhasněte!!!!"

Tomáš si přitiskl dlaně na obličej a hystericky se rozeřval. Babička se ho snažila uklidnit: "Vidíte, co děláte? Běžte si to vyřešit jinam!"

"Vy běžte jinam! Tohle je náš barák, jestli jste náhodou zapomněla..." zahučel otec.

"Jak to mluvíš s mou matkou, co si to vůbec dovoluješ? Tenhle barák je můj, ty ubožáku! Co si o sobě myslíš. Řekla sem ti, ať vypadneš! Jak se to chováš? Jak si to můžeš dovolit?"

"Já tady nemusím být, kdyby ste cokoliv řekli, tak tady nebudu zaclánět..." Babička vzlykala, tiskla si k prsům vřeštícího Tomáše a její hlas byl najednou tenší, skoro neslyšitelný.

"Ale mě ses nikdy neptala, že?"

"Ty debile jeden, na co se tě mám ptat? Na co se tě já mám ptat? Ty blbče! Jestli ti něco vadilo, nikdo tě nikdy nenutil bydlet tady s náma. NIKDO! Třeba by to ani nedopadlo tak, jak to dopadlo, kdyby's bydlel jinde!!! Se na to podívej!" Při posledních třech slovech zacloumala s Veronikou, až se na chvilku zvedla z podlahy. Okamžitě se jí vyškubla a znovu se ponořila do koberce.

"Zhasněte to světlo! Prosíííím! Zhasněte! Zhasněte!"

"Běžte si lehnout!" zařval na ni otec.

"Co si to dovoluješ?! Vypadni TY! Už jsem to to řekla! Tohle je můj barák! Mami, nikam nechoď!"

"Tohle s náma snad absolvovat nemusí! To je naše věc!!"

"Jaká naše věc! Žádný "naše" neexistuje! Ty to nevidíš, jaká jsme rodina? Veruno, přestaň řvat!!! My nejsme rodina!! Zajímalo tě někdy.."

"Běžte si lehnout a uložte Tomáše.."

"Zhasněte to světlo, já jsem tady nahá. Ježiši!!!"

"Nech tu holku už bejt!" křičel otec.

"Drž rypák, ty ubožáčku, tohle je moje dcera. Já jsem ju vychovala, ty's pro ňu neudělal nikdy nic. Co's kdy udělal, aby tahle rodina fungovala? Co? Proč si nám to udělala?" Veronika viděla skrze slzy celý obývací pokoj rozmazaně. To byla ale sranda!

"Vždyť vy ste se na mě ani nepřišli podívat, jak mi to sluší, vaší holčičce!" slyšela sama sebe jak říká.

"Seš normální?" opakoval neustále otec na adresu matky, ale nasadil už mírnější tón: "Pojď si lehnout, ráno to dořešíme."

"To je typický. Běž si lehnout, běž! Ale do jiné postele, tady už nebydlíš! Přestaň řvat, nikdo ti nic nedělá, Veruno! Kdo ti to pití koupil? Slyšíš? Kdo ti to koupil? Pavlína? Byla to Pavlína?"

"Áááááááááááááááááááááááááá! Jsem nahá!"

"Jdu pryč. A vy se styďte! Takhle se chovají dospělí?" Babička se otočila s Tomáškem v náručí.

"Zůstaň tady, mami."

"Jdu," rozzuřil se otec: "Jdu, ale beru si Tomáše." Vykročil ke dveřím.

"Na toho kluka nehrábneš! Slyšíš? Babi, nedávej mu ho!" křičela matka, ale nepouštěla Veroničinu paži. Otec uchopil Tomáše v pase a chtěl ho babičce vytrhnout.

"Ne," kníkla babička a přitiskla si chlapce na hruď: "Evo...."

"Mami, nedávej mu ho!" Tomáš začal hystericky křičet.

"Pusťte ho, je to vaše dítě?" hučel otec a smýkal s Tomášem k sobě.

"A je snad tvoje?! Tahle rodina ti nepatří, ty kreténe!! Táhni a nech nás napokoji! Slyšíš?!" Matka ječela tak hlasitě, že z toho Veronice pískalo v uších. Babička se nevzdávala a dál k sobě tiskla malinkého chlapce: "Pšššt, Tomášku, neplakej!" Ale dítě nebylo k utišení. Taktéž jeho otec.

"Dejte mi ho!" Babička plakala.

"Nedělej, že ti na něm záleží! Chceš se jenom pomstít. Proč netáhneš sám! Nikdo tady o tebe nestojí. Nikdo tady vo tebe nikdy nestál. Seš ten největší příživník. Ty děti ti nepatří! Nejseš jejich otec, ten by se o ně postaral!!!" Otec vypěnil. Pustil Tomáše a seběhl po schodech do přízemí. Babička se snažila utišit ječícího chlapce, ale sama brečela a naříkala.

"Tak už toho bylo dost! Volám Pavlíniným rodičům, řekni mi číslo..." otočila se matka k Veronice. "Jak's mě mohla takhle zklamat? Seš stejná jako ten tvůj fotr. Kolikrát jsme spolu vo tom mluvili? Jak tě to jenom mohlo napadnout? Sem ti věřila, ty spratku! Podívej se na můj život! Podívej se na můj život!"

"Nech ji už být, proboha," volala babička ode dveří.

"Myslíš, že se mi to líbí, že je to takhle dobře? Ne, já jsem mohla bejt úplně jinde! Ale jsem zahrabaná tady, s tím kreténem zasraným, jenom přijdu z práce, tak dělám, abyste měli co žrat, já si už připadám jako služka!!! A mě to nebaví, já to dělám, protože tě mám ráda, protože chcu, aby z tebe něco bylo. Myslíš si, že mě pořád baví hrát si na rodinu? Co? A ty se mě takhle odvděčíš? Tohle sem si zasloužila?"

Tomáš se rozkřičel ještě víc.

"Prosím,...." Veronika už jen slabě vzlykala. V krku ji strašně bolelo a hlava se jí točila. Třásla se.

"Tak mě to číslo řekneš, nebo si ho mám najít?! Slyšíš! Mluv, nebo to bud ještě horší! A počkej zítra! Nikam už nepůjdeš, s tou Pavlínou se přestáváš kamarádit a ještě jednou něco takovýho, tak padáš z baráku, potáhneš do pasťáku, ať si z tebe vyroste třeba stejnej debil, jak z tvýho tatínka! To číslo!"

"Ne, mami..."

"Tomášku, pšššt, neplakej, no, pšššš!"

"To číslo!"

Do pokoje vešel otec. Už neměl pyžamo, v ruce držel narychlo sbalený batoh. Matka po něm sekla očima, pak se znovu obrátila k nahé dívce na podlaze: "Máš poslední možnost děvenko, nebo zavolám třeba na policajty a zjistím si, kdo ti to pití dal!" Otec shrábl z nočního stolku peněženku, klíče a doklady.

Tomáš řval na celé kolo.

"Tati, nechoď, tati.." vzlykala Veronika a zvedla k němu červený, uslzený obličej, na který se jí lepily pramínky vlasů.

"Jenom ať jde. Podivej se, co z tebe udělal. Co si myslíš, že pro nás asi tak kdy udělal, co? Tohle všechno je kvůli němu!"

"Co jsem pro vás udělal? Kdo kupoval to video, co? Kdo jí platí kroužky, co?!" zaječel otec a sklonil se k matce.

"Fajn, jak chceš." zafuněl otec, vytrhl video ze zdi a mrsknul s ním o zem. Ozvala se strašná rána, po které se Tomášek rozeřval ještě víc. Babička stále plakala.

"Co děláš?" zavřískla matka a uhnula před kousky plastového krytu, které se rozletěly po koberci.

"Je to moje video, nikdo se mě o něho neprosil, tak si s ním můžu dělat, co chci. A ty, Veruno, zapomeň na klavír a na kytaru, to sem ti totiž taky platil já, tvůj neschopnej otec, víš? Ten, co pro tebe nikdy nic neudělal!"

Tomáš ječel. "Ty kreténe!" ječela matka. "Zhasněte to světlo," ječela Veronika. "Nechte toho!" ječela babička. "Odcházím," ječel otec a tohle všechno znělo malým rohovým domkem v momentě, kdy se rozezvonil telefon.

Musel zazvonit tak třikrát, než si toho ostatní všimli a postupně zmlkli. Pět párů očí teď hledělo na tmavě modrý telefonní příjmač, který svou kouzelnou melodií dokázal jako jediný utišit hádku.

První nakonec zareagovala babička. Postavila Tomáška na zem a prošla obývákem, skrze tu hustou clonu mlčení, až k telefonu.

"Prosím?"

Místnost se náhle ponořila ještě do hlubšího ticha. Všechny oči hleděly na babičku. Otec s matkou na sebe na okamžik pohlédli. Veronika polykala vzlyky, které otřásaly jejím nahým tělem. Tomášek fňukal a dlaně nesundával z obličeje.

"Ano, jistě,...moment." Předala sluchátko otci. Chvíli si ho prohlížel, a pak přiložil k uchu:

"Ano?" Ticho. Babička kroutila hlavou. Matka chtěla vědět, o koho jde, ale babička se dívala do země a neříkala nic.

"..U telefonu..Ne, v pořádku. Kdo? Cože?...." Ticho. Otec pohlédl na Veroniku, potom na matku, babičku a Tomáše.

"Jistě. Ne, ne, jsem oblečený, jistě, přijeďte. Nashle." Zavěsil. Ticho.

Pohlédl své manželce do očí.

Obývací pokoj přetékal napjatou atmosférou. Jenom Veronika na chvíli zapomněla na svět okolo a zahleděla se do vzoru na koberci. Jakoby ji vtahoval. Připomínal jí obličeje. Zlé a neznámé. To bylo tedy opravdu něco!

Ticho. Téměř hmatatelné. Police plné knih, prázdná sedačka, noční stolek byl trošku nakřivo. Televize byla puštěná. Ticho. Občas přerušované zavrzáním ústředního topení.

"Policie." Promluvil otec.

Matka to tušila.

"Byla opilá. Vběhla po cestě domů pod auto." Matka se roztřásla a pohladila Veroniku po vlasech. Dívala se otci do očí. Otec kroutil hlavou a díval se matce do očí, ta chytila Veroniku kolem ramen.

Když se babička vrátila nahoru, matka už tiše plakala, tiskla si k sobě Veroniku, hladila ji ve vlasech, polykala vlastní slzy a vděčně nasávla ethanolem poznamenaný dech své dcery, otec seděl s rukama v dlaních v křesle.

Babička sebrala ze země matčin župan, přehodila ho přes nahou dívku, pomohla jí vstát a pomale ji odvedla zpět do jejího pokoje.

Matka se taky pohnula. Zhluboka se nadechla a začala znovu plakat. Otec se k ní sklonil tak, jako prve ona ke své dceři, a uchopil ji za rameno.

"Nešahej na mě!" zašeptala, ale nebránila se, když ji zvedal z podlahy. Posadil ji do křesla před televizi, zhasnul lampičku a sám si přisunul druhé křeslo vedle ní. Společně přemýšleli, čekali a sledovali zrnění obrazovky.

Veronika ležela v posteli a oči jí lítaly z jedné strany místnosti na druhou. Ráda si hrála se svými emocemi a potom sledovala jejich dopad na druhé a na sebe samu. Teď žádné nepřicházely a ona byla moc unavená na to, aby čekala...Snad ráno. Ano, ráno, už se ho tolik nebála.

Ticho. Z vedlejšího pokoje se ozývalo tichounké předení ústředního topení. Vypadala to, že je mu nějaká opilá holka úplně volná. Pohled se jí zastavil na roztrhaných kouscích dopisu. Třásla se. Třásla se a v duchu smála, že jí to tak snadno prošlo. Zbavila se jednoho problému a vyřešila tím spoustu dalších..To byla ale sranda!

Obraz se jí začal rozmazávat, tolik toho nechápala..Možná, že v momentě kdy usínala, někdo zazvonil u dveří. Možná, že se otec zvedl z křesla a šel otevřít, zatímco matka si utírala uslzené oči.

Možná, že taky ne.

Tolik toho nechápala.

Kde se vzali ty černé šmouhy na jejím polštáři?