Tátovi

Žil byl jeden člověk. Nedokážu a ani nejsem tou správnou osobou, která by mohla posoudit, zda-li byl zlý či hodný, snad něco mezi tím, sem tam tíhnoucí k té své horší stránce. Dokázal potěšit, pochválit, pohladit, ale bohužel také trápit, ničit a trýznit, jak sebe, tak své okolí. Snad to ani nebyla jen jeho chyba, částečně se na tom určitě podílel i svět okolo, lidé, jež denně potkával, přátelé, jimiž se obklopoval a možná i rodina, ve které se narodil nebo doba, ve které vyrůstal a žil, co já mohu vědět. Tento člověk měl v mládí sen, ostatně jako většina z nás, z celého srdce si přál létat, prohánět se modrou oblohou být svobodný jako pták. Obdivoval a vzhlížel k lidem, kteří ten jeho sen žili či prožili. Imponovali mu váleční letci, kteří pro záchranu své země dělali psí kusy – utíkali, aby za ni bojovali, aby pro ni dokonce i zemřeli. Vždycky říkal, že se narodil ve špatné době, že se tam nahoře spletli asi tak o 50 let, kdyby totiž přišel na svět dříve, mohl být součástí té sice těžké doby, zato plné odvahy, víry, přátelství a hlavně cti. O to pro něj bylo těžší pochopit, proč jsou tito stateční lidé, kteří se nezalekli žádných překážek ani krvežíznivých nepřátel, hromadně zavírání, mučeni a nuceni pracovat v podmínkách, které si žádný obyčejný člověk ani nedokáže představit. To je také jedna z věcí, kterou zřejmě nikdy nepochopím, jak mohl náš národ takto zatratit válečné hrdiny, kteří se výrazně podíleli na záchraně naší vlastní existence. „Letce z Anglie, vlastní národ klidně zabije, jsou s nima potíže, příliš odvahy, tak rychle za mříže!“ Jsem asi ještě příliš mlád na soudy, ale kam se vytratila z našeho národa ta hrdost na to, že jsme Češi, proč podlézáme jiným národům. Jsme snad něco míň než oni, jsme jim snad nějak podřazeni? V roce 1938, když nás Francie z Anglií, tak bezostyšně prodaly, každý člověk byl ochotný se bít za svoji zem i velmi mladí lidé utíkali, aby mohli v zahraničí bojovat  o svou vlast. A teď se zamyslete, kolik lidí by šlo dnes? Kolik by jich bylo ochotno položit své životy? Mám část rodiny ve VB, museli tam odejít, protože strýc lítal za války v Anglii, v roce 1948 ho zatkli a uvěznili, jeho manželku i s jedenapůl ročním synem vysadily na čáře někde na Šumavě a nechali je tam. Bohužel pro ně byla toho roku tuhá zima a sněhu tam bylo hodně nad kolena. Objevili je až druhý den někdy kolem poledne. Svoji tetu jsem nikdy neviděla, zapřísahala se, že se už nikdy nevrátí, Čechům nikdy neodpustila a víte co, já se ji ani nedivím. Strýci se naštěstí podařilo také utéct, ale jaký to asi byl pocit, utíkat ze země, pro kterou udělal tak mnoho-nepotřeboval chválu ani uznání, stačilo, kdyby ho nechali v klidu žít, ale ani to mu nedovolili a tak musel daleko od domova, rodiny a přátel. Je to jen jeden příběh, ale bohužel jeden z mnoha.