Mrtvé naděje

          Není tomu dávno, ale ve vězení ubíhá čas pětkrát tak pomaleji. Každá minuta se vleče, někdy se zdá, že jsou dny nekonečné, a pak ta nucená práce… práce, za kterou vězeň nic nedostává, a přesto ji musí vykonávat, aby si nezadělal na velké problémy či zvýšení trestu odnětí svobody. 

          Psal se rok 1986, byl normální letní den, slunce pražilo silnice a chodníky a Josh kráčel unaveně domů z osmihodinové směny. Kdyby tehdy věděl, jaké přivítání jej ve skromném rodinném příbytku čeká, zřejmě by se nevracel a raději si vzal další šichtu. Jenomže on to netušil. Přeci jen si byl jist tím, že jej žena má ráda, že by jej nikdy nepodvedla a že ty dvě děti, které nebyly mu ani matce podobné, jsou skutečně jeho. Josh se ale zmýlil, Katreen důvěřoval až moc a byl hloupý. Hloupý proto, že nebyl schopen přes ty tlusté, růžové brýle vidět skutečnost, přetvářku a každodenní lži. 

          Tři roky jej manželka vědomě podváděla a právě onoho letního dne roku 1986 nadešel soud - pro Joshe opravdu krutý a s nedozírnými následky. Když viděl v ložnici to, o čemž se mu nezdálo ani v tom nejhorším snu, málem padl na kolena. Nebyl schopen ze sebe vydat ani hlásku, prostě hleděl na svou nahou ženu a na neznámého muže, který ležel vedle ní. Stál tam jako socha vytesaná z kamene a nevěděl, co říct. 

          Josh byl vždycky prostší, a proto když jej ve škole někdo deptal a schválně do něj rýpal, on sám nezaútočil stejným způsobem, ale použil sílu. Vždyť byl taky pořádný kus chlapa, ze kterého šel patřičný strach. Nicméně… co je hlavní, v dospělosti Josh své síly a mamutí postavy nikdy nezneužíval, ale naopak - snažil se lidem pomáhat s vůlí toho nejhodnějšího prosťáčka, a jestliže někdy vytasil pěsti, bylo to jen v nejkrajnějších případech. Právě proto můžeme spekulovat, proč tehdy, když přistihl svou ženu při činu, neudržel své nervy na uzdě a propadl nespoutané agresivitě. Kdyby totiž tenkrát nechytnul onoho neznámého muže pod krkem a nemrštil s ním nešťastně o skříň, určitě by teď neseděl ve vězení a neodpykával si desetiletý trest za úmyslně spáchanou vraždu. 

          Což o to, že Josh nechtěl udělat to, co udělal. Na to se soudce ani porota neptala. Josh měl zkrátka smůlu, nehledě na to dostal právníka, který za celou svou kariéru vyhrál jen dva spory. Zkrátka a dobře: o Joshově budoucnosti bylo rozhodnuto ještě dříve, než se konal první soud. 

          Být čtyři roky zavřen v tom nejhorším žaláři, to není nic příjemného. Joshovi tato zkušenost hodně dala, ale také vzala. Na jednu stranu získal pevnou kontrolu nad svým já a docílil toho, co se mu nepodařilo na svobodě - začal si cenit maličkostí, na druhou stranu poznal na vlastní kůži to, co vídával jen v televizních dokumentech a ve filmech z vězeňského prostředí. Než dostál nynějšího postavení, musel se prodrat šikanou a sexuálním zneužíváním. Nebylo to nic, co bychom mu mohli závidět. Kolikrát Josh probrečel celé noci a doufal, že se nad ním někdo smiluje a on poputuje domů dříve než za deset let. 

          Joshovi trvalo rok a půl, než se dokázal se svody vězení sžít a začlenit se do určitého kolektivu. Tou partou, která mu pomohla zbavit se týrání a utlačování, byla skupinka Afroameričanů, s níž se žádný z "bílých" nechtěl bavit. Josh byl první, a protože netrpěl nemocí zvanou rasismus, netrvalo mu dlouho, aby do tohoto tmavého kolektivu zapadl. Možná poprvé v životě poznal skutečné přátele, poprvé v životě byl ochoten vložit ruku do ohně za to, že má okolo sebe kamarády, kteří jej berou takového, jaký je. Kdo by to řekl do lidí, kteří se do vězení dostali za několikanásobné vraždy. 

          Avšak ani to nedokázalo Joshe zbavit pomyšlení na útěk. Nebylo dne, kdy si ve své mysli nepřehrával plán, jak zdrhnout. Těch myšlenek se nemohl zbavit. Ráno s nimi vstával a večer s nimi chodil spát. 

          Touha opustit nepříliš vábné vězeňské prostory se u Joshe brzy přetavila v první pokus o útěk. Bylo to dva roky po jeho příchodu - během nucených prací na dvorku, když se snažil využít nepozornosti dozorců. Jako jednomu z mála se mu povedlo překonat vězeňské zdi, potažmo natažené ostnaté dráty, ale bohužel pro něj, psi, kteří za ním byli vysláni, neměli výraznější problémy s jeho doběhnutím. Josh tehdy skončil ve vězeňské nemocnici s řadou tržných ran jak na těle, tak na tváři, a aby toho nebylo málo, ihned po uzdravení byl poslán na dva měsíce na samotku (tzn. na místo o ploše jednoho metru čtverečného bez jakéhokoli osvětlení). Když se pak po dlouhých třech měsících začlenil zpět mezi vězně, dozorci si jej dlouhou dobu dobírali a neustále jej varovali, že pokud se o to samé pokusí podruhé, nebudou již tak shovívaví a obdarují jej kulkou mezi oči. 

          Josh tedy seděl ve své cele, hleděl na tu popraskanou stěnu a přemýšlel, zdali mu všechno vyjde tak, jak si naplánoval. Toho dne byly ty myšlenky nejsilnější, toho dne byl rozhodnutý pokusit se znovu o útěk. Blížila se devátá hodina večerní a bachař Mike naposled procházel kolem jednotlivých cel a kontroloval, zdali jsou všichni trestanci na svých místech. Když tohle Josh zbystřil, ihned usedl zpět na svou rozvrzanou postel a to do takové polohy, aby nebudil sebemenší pochyby, že má něco za lubem. Pak pohledem zamířil směrem ke mřížím, které zrovna míjel zavalitý dozorce, lehce se na něj usmál (tak, jak to dělal každý večer) a popřál mu klidnou a nikým nerušenou noc. 

          Uběhlo sotva pět minut a Mike se svou procházkou skončil. Věznici pohltila černá tma a to byla ta chvíle, kdy se Josh definitivně utvrdil v názoru, že zde nemůže strávit dalších šest let. Ta představa jej děsila, způsobovala mu husí kůži a kolikrát jej budila ze spaní. Přestože zde strávil čtyři roky, nikdy si pořádně nezvykl. Josh ale ani nechtěl. Chtěl žít na svobodě, chtěl být obklopen lidmi s čistým trestním rejstříkem a chtěl dělat věci bez ohledu na svolení dozorců. To ticho, které věznici pohltilo, a ta temnota, symbolizující absolutní beznaděj a nulovou budoucnost, byla jasným důvodem, proč se pokusit o zdánlivě nemožné a riskovat holý život. 

          Josh tedy ještě chvíli setrval v pozici, v níž byl naposled registrován bachařem Mikem, a jakmile utichly i ty nejtišší hlasy dozorců z vedlejší přístupové haly, získal potřebnou jistotu, že může v poklidu opustit postel a dovolit si mírný hluk. Naposled toho dne přistoupil k tlustým, matným mřížím, aby se přesvědčil, že jej nikdo nepozoruje. Naskytl se mu pohled, kterým byl za ty čtyři roky doslova přejeden. Avšak toho večera mu věznice připadala mnohem odpudivější než kdykoli předtím. Dlouho nepřemýšlel, neboť věděl, že se Mike už nevrátí. Nikdy to tak nedělal, tak proč by to měl dělat zrovna dnes? 

          Josh odstoupil od mříží, cosi si broukl pod nosem a několika pomalými a opatrnými kroky se přemístil k protější stěně. Poklekl na studenou zem, a několikrát se ohlídnuv za sebe, počal obezřetně odsouvat záchodovou mísu. Přitom si musel dát opravdového majzla na to, aby nezpůsoboval velký hluk. Moc dobře si uvědomoval, že dozorci této věznice mají uši neustále v pozoru a že jakýkoli nápadný zvuk linoucí se z cely může mít tragické následky, a proto si počínal nejopatrněji, jak jen mohl. Když po několika minutách konečně přemístil keramickou mísu do potřebné vzdálenosti od zdi, strhl ze stěny u podlahového otvoru kanalizačního potrubí i tlustší krabicový papír, upravený po lícní straně tak, aby barevně splýval se zežloutlou omítkou Joshovy cely. V mžiku se před ním zjevila pracně vydlabaná díra, jejíž tvorbě Josh zasvětil přes dvě stě probdělých nocí. 

          Svoboda byla blízko. Stačilo se jen nasoukat do úzkého otvoru a prolézt jím ke stupačkám. Josh to moc dobře věděl, protože celý komplex znal nazpaměť. Pomalu tedy ulehl do pozice mrtvého brouka a doslova hlemýždím tempem začal mizet v jím vyrobeném únikovém východu. Překonání metr tlusté zdi mu trvalo asi tři minuty. Skutečně… Josh nechtěl nic uspěchat, nechtěl se připravit o vidinu svobodného života nějakým zbrklým a unáhleným pohybem, a proto postupoval jako zkušený šachista ve finále mistrovství světa. 

          Když se polovinou těla vymanil ze spárů úzkého otvoru, už tušil se pod ním nalézá hluboká šachta. Levou rukou tedy nahmatal stupačku, pevně se jí chytl a to samé učinil i s rukou pravou. Pak vyprostil i své nohy a zaujal na svislém potrubí pozici horolezce. Jenomže Josh toho moc neviděl, v šachtě byla tma jako v pytli a on musel plně spoléhat na svůj instinkt. Chvíli tam jen tak visel jako netopýr a potom, když cítil, jak jeho paže povolují, začal pomalu postupovat směrem dolů. Nataženou bosou nohou vždy nahmatal nějaký uzávěr, výstupek či hranu trubního dílu - objímaje přitom rukama tři tlusté stupačky - a zapřel se o něj. V té chvíli se dostala do permanence noha druhá, která už mohla opustit výše položený záchytný bod a plně se soustředit na hledání bodu nižšího. 

          Takto Josh postupoval asi deset minut, když tu se opocenou rukou dostal do kontaktu s mazlavou kapalinou vytékající z jedné z trubek. To rozhodující se udalo během zlomku vteřiny. Josh povolil své sevření, a aniž by věděl jak, celým svým tělem se vrhl do útrob černé šachty. 

          Když dopadl na zem, vězením se rozlehla silná dutá rána. Josh jako by chvíli nic nevnímal a byl rád, že šestimetrový pád ustál bez výraznějších pohmožděnin, ale pak mu to přeci jen došlo. Snad to nikdo neslyšel, problesklo mu hlavou a začal se pomalu stavět na nohy. Když ale pozvedl svou hlavu a trochu se rozkoukal, jeho zrak zaostřil to, co v danou chvíli zaostřit nechtěl. 

          Josh měl smůlu. Neuvěřitelnou smůlu. Načapal jej bachař. Navíc zrovna ten, který byl ze všech nejnepřímější a nejsurovější. Karel, tak se jmenoval, kašlal na všechny předpisy, vždy se ve vězení choval jako svině a všichni z něj měli strach. Josh si uvědomoval, s kým má tu čest, a to samé tušil i čtyřicetiletý dozorce. Věděl, že před ním stojí trestanec, který se už jednou pokusil o útěk. Josh, vědom si svého postavení, se nesnažil nic obkecávat, chvilku jako by hledal ta správná slova a pak do toho ticha utrousil větu, jež snad ani nemohla být výstižnější: "Jakou mám naději, že mě nezastřelíš?" 

          Karel se na Joshe dlouze zadíval, odplivnul si, a když už se zdálo, že neodpoví, řekl něco ve smyslu: "Jakou máš naději? Ty?" Poté se odmlčel, vytáhl pistoli, odjistil ji a vyslovil to, na co už Josh nezapomněl do své smrti: "Jedině mrtvou…"