Autoškola

To bylo ještě před dávnými časy, kdy se v naší krásné republice zpronevěřovalo, tunelovalo a peníze se vyhazovaly  okny, kde se jenom dalo. Ale to už je tak dávno, že si to nemůžete ani pamatovat snad jen z vyprávění pamětníků či dochovaných tiskovin té doby.A v tomto srdci Evropy se odehrál náš příběh.

                   Takže, jak to všechno začalo. Jednoho slunečného dne probouzejíce se za doprovodu optimistického hlasu linoucího se s radia, kterýžto mě vybízel k čilému vyskočení z postele  a rázné rozcvičce jsem usoudil, že nemá cenu vstávat a vykřikl jsem „dnes nikam nejdu tudíž nevstávám“. Tělocvikář se  mým zvoláním evidentně zastrašit nenechal a směle odpočítával cviky dál. Jeho hlas byl však tak pronikavý, že jsem to už dále nebyl schopen ignorovat. Proto jsem raději vstal a rádio razně zamáčknul. Poté neschopen čilého pohybu, dopotácel jsem se do umývárny, kde jsem vykonal svou každodenní očistu. Ovšem na svůj ranní příslib celodenního nic nedělání jsem po shlédnutí kalendáře ihned změnil názor. „Ano, dnes je ten den“ zvolal jsem radostně. Ten den byl opravdu význačný, byl to den mojí první hodiny autoškoly. Skromno jsem pojedl a vyrazil vstříc svému velkému očekávání.

                   Na místo určení jsem dorazil o chvíli dříve, dbajíc matčiny rady radši dříve než pozdě, alespoň jsem mohl zhodnotit technický stav mého přibližovala. Směrem od budovy autoškoly se ke mně kdosi blížil. „To bude on“ pomyslel jsem si, NE byl jsem tím přesvědčen. Jeho rozvážná kolíbavá chůze ve mně vzbuzovala přirozený respekt. „Takhle jsem si ho představoval, úplný profesionál“ Měl obličej oválného tvaru se všemi standardními komponentami, kterými nás vybavila matka příroda. Jeho velké oči přímo říkaly, že bude velice obezřetný a pozorný tento dojem kazili jen jeho silné brýle pohupující se v rytmu jeho chůze na špičce nosu, ten svým tvarem připomínal spíše lodní kýl „určitě ho používá k rozrážení vzduchu při jízdě na motocyklu“ zadumal jsem „a ty brýle?“, které svou tloušťkou byli srovnatelné s  vzácnou lupou mého otce?, dozajista je nosí, jen aby  zlepšil svůj, už tak ostříží zrak“. S touto myšlenkou usedám za volant a myslím si „mám já to ale štěstí“.

                   Po nasednutí proběhla nezbytná instruktáž. Hlubokým hlasem se mě dotázal „víš, kde je pravá, pako“?  a já dbajíc pořekadla lež má krátké nohy a nemajíc úmyslu mu lhát jsem  mu po pravdě odpověděl „ANO vím“. A poté na mě deset minut upřeně koukal, a já netušíc co odemně  chce jsem zíral taky. A pak z něj vypadlo „A KDE?“ To mě zarazilo, přece tak zkušený instruktor by měl vědět, kde je pravá strana, ale co řekl jsem si, v jeho věku už má právo zapomínat a pokynul jsem pravičkou. To ho evidentně uklidnilo a mohli jsme přistoupit k jízdě.

                   S myšlenkou “teď to rozbalím“ stejne jako můj velký idol Michael Schumacher, jsem otočil klíčkem v zapalování a motor naskočil. Ještě jsem párkrát zkušeně prošlápnul plyn abych se ujistil ze chod motoru bude opravdu jistý. „Tak se rozjeď “ zavelel kapitán. A ja sešlápl plyn, ale ať jsem šlapal sebevíc auto ne a ne se rozjet. Rafička otáčkoměru spočinula na čísle 6 a ja si říkal „ted už bychom se ale opravdu mohli rozjet“ a instruktor, viditelně zpitomělí pronikavým zvukem motoru, který naším kokpitem ořásal více než při překonávání rychosti zvuku, se sápe po jakési páce mezi mým a jeho sedadlem a z hrůzou ve tváří volá „rychlost, rychlost“ s myšlenkou asi ví co dělá jsem ještě důrazněji přišlápl plyn. Což já mě to nevadilo byl jsem na hluk trénovaný jelikož jsem každého dne donášel otci do valcovy, kde pracoval oběd, ale můj instruktor to nenesl zrovna nejlepe s nelidským křikem se chytl za uši a paku se snažil přehodit noho. Dobře mířeným instruktorovým kopnutím se mu asi podařilo dostat pro mě dosud neznamou páku do správné polohy ozubená kola do sebe hladce zapadla a se silním pískáním pneumatik jsme se rozjeli. Instruktor, který zdá se nebyl zvyklí na tak hladký rozjezd se vlivem proti působící síly zabořil hluboko do sedadla spolujezdce. Po chvilce mé bezchybné jízdy jsem zaslechl sýpavý instruktorův hlas který byl ještě držen protichůdnou silou v sedadle „zastav, zastav“. „muselo se něco přihodit pomyslel jsem si jinak by přece nepřerušoval tak brilantní jízdu“ ihned jsem vší silou dupl na brzdu. V tu chvíli instruktor čile vyskočil ze svého sedadla a za přispění setrvačnosti zlostně vší silou praštil hlavou o palubní desku někam do míst s prolisovaným nápisem škoda.

 Divil jsem se proč to asi dělá, vždyť to musí hrozně bolet, ale nechtěl jsem svými dotěrnými otázkami obtěžovat staršího a zkušenějšího který dozajista ví co činí.