Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Dekalkovaný holub

05. 04. 2004
1
0
909
Autor
Climent_XI

Dekalkovaný holub.

                     ..................že z nebes možná nepadají kapky vody, že možná ani staré slzy andělů či jiných bytostí, že možná nepadají kousky duhy, že možná neprší žáby ani čolci, že možná..........Totiž možná.

                     Přelétal právě nad městem a pozoroval pod sebou ubíhající krajinu. Zářící střechy domů probleskovaly pavučinou cest a ulic,

leckterý komín hájil tajemství domů a jejich obyvatel. Kouř, ať již tmavý, světlý, stoupající k oblakům ze dřeva či z uhlí, razil si cestu do výšin tak snadno, že mu to i on sám záviděl. Nebylo snadné naučit se letu. Po prvních vteřinách, kdy poprvé otevřel oči, nemohl sám vytušit, co se od něj očekává. A potom ten den, slunce zářilo, jeho orosené peří se na něm lesklo a pak- včera mládě a dnes již pták. Letec! Upřímně mu bylo jedno, komu tím udělal radost a kdo na něj bude pyšný. On létal.

A nejen tehdy, ten den, vždyť létal stále, za větru, za deště. A co pod sebou, co věcí směl teď poznat! Létal nad lesy, nad loukami, létal nad městy, podobnými, jako bylo toto, létal nad jezery. Mnohokrát v dešti cítil, jak jednotlivé kapky prostupují jeho tělem, každičký nerv cítil blízkost čehosi závratného a úchvatného, nikdy nepopsatelného ale tak opravdového...........

Kapky mu proplouvaly tělem, polykaly jeho duši. Nevyhledával déšť, to ne, nebyl závislý na tomto úchvatném pocitu blaha ale byl s ním do značné míry spojen. Cítil, když přicházel. Věděl, kdy a kam dopadnou první kapky nebes. A tak tento "přítel deště" proplouval vzduchem, lehce a snadno, jakoby  tunelem, který se pomalu uzavírá.

A opět kouř. Slétá níže, jakoby ke starému příteli. Kouř mluví o dřevě a muži z domu se šedivou fasádou. Žije tam v jednom z pokojů a stále louská ořechy. Louská ořechy, pomyslel si, tím mu skořápky......

...............skořápky pálí, že? Ořechy jí. Neví. Tak si stoupej, neposlouchám.

Jistě, "jakoby" ke starému příteli. Jen řeči o podivínech, viděl jich dost i za svůj krátký život. On přeci nehledá podivíny. Co tedy hledá..............

                        Vznesl se opět do výšin  a pokračoval v přeletu nad městem.

Ti lidé se jen míhali odnikud nikam, mezi těmi světýlky a odlesky, běhali po té pavučině a možná mluvili. O ořeších? Jak se louskají? Jak se louskají, kdo ví, k čemu ale? Vítr se opírá do mých křídel! křičel, ořechy smrdí, skořápky vzdychají a malincí, malincí- chodíte.

Ale já ho najdu! Najdu! Zelený okap pod doškovou střechou, kolik let, kolik let a přeci dál! Zrychloval a chvěl se, zpočátku nic necítil. Škublo v něm. A opět. Pak několikrát po sobě, s větší razancí a intenzitou. První kapka padala k zemi. Déšť, pomyslel si, vítej! A druhá. Třetí. Vypadá jako voda, stejně se leskne a bliští v paprscích. A znovu škubnutí.

To není déšť, pomyslely si  padající kapky.  Roztáhnul znovu křídla a uvědomil si, že žádná nemá. To není déšť! To my, to my, to my, to my!

znělo mu v uších. To my, to my, to my, to my.............. Jsem já? To my jsem já? Jakže? A snad...... Pomalu se řítil k zemi v tisíci kapkách , bez sebemenšího tušení o stavu a důsledcích momentální situace. To my, to my,  to my.......... Povídejte, přítelkyně, kdo jste? Jsme my, kapky, kapky, Tvé kapky. Kapky Tebe. Jakže? Propadá se snad sám se sebou, sám, do hlubin a nížin ohyzdné země, po níž chodí ti nejubožejší tvorové, hovoří snad sám se sebou, věří snad tomu přeludu? Svědí ho noha, ano, ano, znamení-musí ji přeci mít, jestliže jej svědí! To nic příteli, zmizím, řekla kapka. Takže přeci.......  On jsou kapky. Kapky jsou on. Neuvěřitelné, nemožné.

                          Malá Nora byla smutná. seděla před domem a koukala do země. Rozkošné děvčátko, kéž by jí sny ušetřily dospění! Pozorovala listy, jak se komíhají ve větru, jak stoupají a zase klesají, tančí spolu. Mnohé z nich dopadly do nedaleké kaluže aby v ní mohly rozehrát novou symfonii pohybu v podobě kruhů. Ty kruhy, pomyslela si, jakoby nikde nekončily. Jakoby pomalu měly rozvlnit také asfalt a beton a dál, jejich dům, sousedův dům a stromy a lesy, hory a po nich, po nich se opět vrátit nahoru do oblak, rozvlnit vítr a vítr, vítr by poponášel lístky a jemně je pokládal na dodní hladinu a tančil s nimy. Stále dokola. Teď lístky vířily a stoupaly, tvořily různé obrazce.

Byly tu ovce, byli tu psi a ještěrky, draci. Jen lidi listy ještě neuměly. Malá Nora byla stále stejně smutná. Než se mohl ve víru listí  objevit konečně můj obraz, musela její maminka dověšet prádlo.

Jenže její maminka nevěšela prádlo. Seděla v předsíni na zemi a louskala ořechy. Vzpomínala, jak kdysi natírala okap. Jemně zelená, s převahou modři, kapku po kapce lnula ke kovu až jej konečně zbavila chladu. Tan den ještě k obědu dopékala kuře a na návštěvu měl přijít její bratr. Když poobědvali, stavěli mrakodrapy z párátek a také z karet a ten její se tehdy rozbil. Klepaly se jí ruce. Teď sedí na podlaze a louská ořechy, skořápky ukládá do dlaně- v šedivém domě na ně čeká jistý muž. A Nora nevěděla, proč je smutná a já nevěděl, proč její maminka nejde rozvěsit prádlo, abych se mohl zobrazit v listí a větru, chytit jí za ruku, vložit v ní svou dlaň, snad se jí podívat do očí a měnit se, snad šeptat. Aby nebyla smutná. Kruhy nakonec rozvlní podlahu i asfalt, z vody se vyhoupnouk lesům a skaliskám až k mrakům a některé, některé se vrátí a jiné kruhy se rozletí  do vesmíru, snad i s tám listím, rozvlní měsíc a zmizí v nedohlednu. Zatím jsem stál neviděn v plášti klidu a ticha. Snad bych zatím mohl donést skořápky tomu muži.

                      Zaklepal jsem na dveře.  Nic se neozývalo. Přirozeně. Podivíni zpravidla příliš nemluví, protože se snaží maskovat svou podivnost. Proto jsou podivní. tenhle podivín byl divný, protože měl naprosto normální oči, bavlněné triko, tesilky a neměl žádné pantofle, ani ponožky. Á, skořápky, řekl bezbarvým hlasem. Dal jsem mu krabici se skořápkami. Zavřel, a já jsem odešel. Tihle podivíni! Jistě si dělá polštáře ze psí kůže  a hltá Danteho, pod postelí má schovanou motorovou pilu a na ní Apollinaireův autogram. Každý večer před usnutím jej políbí políbí na místo modlitby a čeká na kruhy. Zdá se mu o nich. V nich skáče dívka, Nikola, skáče přes švihadlo a zpívá si. A vše se vlní, točí a vlní. Nezná melodii té písně, nezná její slova. Skořápky pálí a Nikola skáče. V jejím stínu se scházejí listy a čekají na kapky které padají tmou.

                     plesk! Plesk! Plesk! Dopadl na zem. Tisíce kapek se roztříštily na desetitisíce, aby  se následně mohly slít v podivnou bezbarvou kaluž. Zelený okap pod doškovou střechou, hlupáci, křičel. Nora se zvedla a šla se podívat blíže. Namočila prst do té zvláštní kaluže a po chvíli rozmýšlení jej olízla. Zpočátku pouze malímy rtíky vnímala její rozměry, poté ji s přivřenými víčky olízla. Nepoznal jsem, co si pomyslela, okamžitě se však rozeběhla za maminkou. Sledoval jsem  kaluž a vířící listí ve větru, k ochutnání jsem však potřebu nepocítil. Po chvíli stanuly obě ve dveřích . Ve tvářích klidné, jako nějaké mimosférické bytosti, jako posmrtné masky mrtvých katů. Její matka držela v pravé ruce dózu, v levé víčko. Nora si hrála se stříbrnou lžičkou. Pomalu došly byk po boku ke kaluži, Nora se sehnula a začala si v ní se lžičkou hrát, krouživě jí pohybovala, dokud se nesehla také matka a nenastavila jí dózu k dlaním. Malá začala tekutinu pomalu lžičkou nabírat a přelévat do dózy. Stál jsem nehnutě a téměř strnule, ne že by mne samotné počínání že nějak zvlášť  překvapovalo, ale nechtěl jsem je rušit a navíc jsem měl stále pocit, že za mnou stojí onen podivín. Dóza byla rázem plná, po kaluži zůstala pouze mastná skvrna, podobně jako po oleji či naftě a obě vcházely opět do domu. Vítr ustával  a listí se pomalu snášelo k zemi. tvořilo kruhy na hladině vody a Nikola začala zpívat.

                     stanul jsem v kuchyni, kde obě  postávaly u sporáku, na němž bublal obsh známé dózy. Nepromluvily, z jejich tváří jsem však vyčetl, že nepřekážím. Ano, nejsem sice vítán, ale nepřekážím. Stál jsem tam a pozoroval jejich klidné a uvážené pohyby, tolik kontrastní  s mou vlastní nerozhodností a roztěkaností. Nikola venku zpívala, melodie se sice neměnila, slovům však nebylo rozumět, ani když jsem se o to z nepříjemného ticha pokoušel. Náhle jsem za sebou uslyšel kroky. Mužská postava vstoupila suveréně do místnosti a bez pohnutí jakéhokoliv svalu svého obličeje se posadila doprostřed kuchyně. Tesil, bavlněné triko, jen na nohou sandály. Podivín. snad ještě přežvikoval nějaký ořech. Nepřekvapila jej má přítomnost a snad ani mne v tom momentě nepřekvapila ta jeho. Matka vzala opatrně rukavicí dózu do rukou a začala její obsah rozlévat do Norou připravených šálků.. Bylo jich pět. Nora se dvěmi odběhla kamsi ven a Nikolin zpěv ustal. Vrátila se s jedním a poprvé v životě jsem spatřil na její tváři úsměv. Smála se. Podivín mi podal můj šálek a žena se usadila. Náhle jsem seděl naproti Noře, všude byl klid a venku začínalo pršet. Seděl jsem tam nezobrazen a popíjel podivný nápoj o jehož původu jsem nevěděl vůbec nic a snad to bylo dobře. mPozoroval jsem nábytek, pod nímž se válela hromada skořápek  od ořechů, chlupů a chuchvalců prachu. Venku bylo ticho, Dante mlčel, motorová pila snila o něžnosti a mé dlaně rozechvěle rozpoznávaly povrch šálku, v němž se mé oči dívaly  samy na sebe. nevydržel jsem takový pohled a na ex vyprázdnil obsah šálku.

"Dáte si ještě?" Poprvé promluvila. Poprvé ta žena  promluvila.

Zavrtěl jsem hlavou a měl se k odchodu, když v tom jsem šlápl na napínáček. Zaskučel jsem bolestí , ale je to rozesmálo. Jakže? Rozesmálo? smáli se jako šílení, všichni tři. Venku začalo pořádně lít, já běhal po domě, snaživše se utišit svou bolest a oni se po sobě váleli a smáli se jako blázni. vyskočil jsem oknem, proběhl okolo Nikoly a běžel jsem pryč. Skákal jsem do kaluží a vlnil obzorem. Přestalo pršet. Možná že jsme nepili vodu. Proč taky, vařenou? Napadlo mne, že z nebes možná nepadají jen kapky vody, že možná ani ty ohrané slzy andělů či jiných bytostí, že možná nepadají kousky duhy, že neprší žáby ani čolci, že možná.............

                              Před domem se zeleným okapem, spíše do modra, čímž se mírní chlad kovu, leží na zemi pár lístků, pár skořápek. A fleky čísi ruka loupe, loupe poslední škraloupy. My kapky, to my, to my............. Dekalkovaný holub.     

  


Climent_XI
14. 06. 2004
Dát tip
Díky.:))

johanne
08. 06. 2004
Dát tip
tak tohle je strašně zvláštní věc... škoda těch chybek y/i, čárky, přechodníky atd., chtělo by to ještě jednou přečíst a vychytat :) přesto, je to jedno z nejlepších dílek, co jsem tu četla... výborný, fakt *:) ... a tip jak hrom

Čuminka
29. 04. 2004
Dát tip
je to dobrý, ale dost těžký na čtení čumi

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru