S ní je všechno jiné

S ní je všechno jiné

Ten, kdo ji nemá, závidí druhým. Ten, kdo ji má, bojuje, aby si ji udržel. Vždyť je tak úžasná. Například už jen její vzhled, jak je štíhlá. Mohla by být sice menší a mohla by v určitých ohledech mít větší výdrž, ale i tak je prostě k popukání.

Seznámil jsem se s ní minulý rok, bylo zrovna máj, lásky čas. Nejdříve jsem váhal, byla pro mě nová; mám to risknout? Ale byl jsem odvážný a skočil jsem do toho oběma nohama. A vše bylo jiné, lepší, jednodušší.

Když s ní přijdu na městský hromadný podnik a chci šalinkartu, žádná potvrzení. Každý ji zná a za její jediný vlídný úsměv se vše vyřídí.

Díky ní se vždycky pořádně najím a jsem pak fit. Sice si chci dát v restauraci jen jednu porci, ale ona pokaždé řekne: „ještě jednu“ a já si ji teda dám. Když to říká a platí ona.

Nebo jdeme do kina. Váhám, jestli na ten úžasný film mám jít, ale to už mi šeptá: „Já ti třetinu zaplatím.“ A já neodolám a vzdělávám se. Miluji kulturu, stejně jako ona. Pro kulturu byla přímo stvořená.

A navíc, strašně ráda cestuje. I v zahraničí ji znají a hned v prvním rychlém občerstvení se s ní celá obsluha snaží seznámit.

Jenže mě zasáhla strašlivá rána. Opustila mě. Je tomu už asi půl roku. Znudil jsem ji a nepracoval jsem dost tvrdě na tom, abych ji získal zpět. Ale co není, může být. Vím, že tam někde na mě čeká. Moje milovaná ISIC karta.