Postesknutí

Netknuté stohy knih, ta spousta moudra co je v nich, na stole leží v prachu, co kvůli nim zažili strachu. Ó bído poznání! Ó smutku času! Nemám slov žádných natožpak hlasu. To co je smutno, to co mě bolí, ze slov v těch knihách ve mně se spojí. Není to můra, není to sen, snad řeknu všechno, když řeknu jen: Chodíme rovně a přeci jsme křiví. Kouknu se kolem, všichni jsme jiní. Umíme číst a čteme tak málo… Napsat tu báseň, snad zato stálo. Vyčítat někomu, že nedělá něco… To by tak lehce určitě nešlo. Promine ten, kdo čte jak divý, národ jsme určitě hodně moc shnilý. Prožeňme kočár na tisíc mil! Bude to stát za těch pár chvil. Vypišme pera na konec slov, kdo by se potom necítil gróf!

---