...Běžela...

Běžela…
Netušila co by dělala jiného a tak jenom zběsile utíkala lesem… větve jí rvaly zbytky šatů z těla a kořeny se pletly pod nohy…Byla tma. Naprosté ticho… Hvězdy na nebi mohly slyšet jen její dech, jak se s námahou dral ven z jejích plic.
Běžela…
Hlavou se jí honily myšlenky…přemýšlela o tom co bylo…vyčítala si že toho mohla udělat mnohem víc. Před očima se jí míhaly záblesky…obrazy ze života… Viděla jenom a pouze tmu…smrt…neštěstí…a slzy…Vzpomínala na to co se jí v životě nepovedlo, vzpomínala na to co ztratila… na to kdo ji miloval a už nemiluje…nemiluje protože ji nemůže milovat…
Běžela…
Ale ne dlouho. Došly jí síly.
Když tvrdě dopadla na zem, myslela že už nevstane…v ústech cítila krev. Oči měla pevně zavřené a bála se je otevřít…
„Proč? Proč? Proč?“
Na zem dopadly první slzy… Třásla se, ale ne zimou…Měla strach…šílený strach. Strach z toho, co musí přijít…
Lesem se ozval výkřik…výkřik zoufalství…bolesti…
„Mohla jsem toho tolik udělat...mohla jsem zabránit tolika událostem…Mohla jsem…“ zarazila se. Zvedla oči.
Ale nic neviděla…jen ty záblesky…
Škoda…protože kdyby nechala svou minulost za sebou, kdyby zahnala ty výčitky svědomí a pořádně se podívala…uviděla by mezi stromy známé tváře. Ty které tolik milovala…
Ty, o kterých si myslela že ji opustili…
Oči se opět zavřely… a její duše opustila tělo.