O sundání si špinavých brýlí

O sundání si špinavých brýlí

Brýle jsou k tomu, aby se skrze ně člověk díval na svět. Klasické brýle pomáhají našemu zrakovému smyslu a jeho orgánu, očím. Ale i ten, kdo je "za očima", kdo se dívá, také nosí brýle. Nejsou patrné nezasvěcenému člověku, ale vnímavému jejich tvar a barva neunikne. Když se podívám bez nich, mohu říci jediné:

Jsem tím, čím jsem.

A jak jsem začal, tak bych mohl tuto úvahu i skončit. Ale cítím potřebu říci k tomu něco víc, potřebu promluvit o stávání se a bytí, o odmítání a přijímání.

I.

Místo ve kterém žijeme je rajskou zahradou, ódou na krásu a lásku, dokonalý svět, v němž vše je v pořádku a na svém místě. Ironie? Že jsem ironický nebo že si dělám legraci? Nikoliv!

Tento svět obsahuje mnoho světů a vesmírů, mikro a makrokosmů. Mravenec nesoucí větévku, učitelka francouzštiny, strom, sluneční soustava, foton... to jsou samostatné, ale vzájemně propojené světy, kapky rosy v oceánu Bytí. Jedním z nich je i svět člověka. Lidský svět každého z nás, který, zdá se, postrádá rovnováhu, je plný neštěstí a utrpení. Jaký je ale důvod? Soustředím se na jeden jediný: zaobírání se vlastním já, nahlížení na svět očima ega (nebo lze metaforicky říci: brýlemi ega)

II.

Sebestřednost, ...já jako filtr všech názorů, jako měřítko světa, já, které si vykládá a vztahuje slova a názory jiných, já, které očekává, že zítra ráno vyjde slunce, že zajdu-li si do obchodu, budou tam potraviny, že když někomu pomohu, on mi za to bude vděčný, že když to, tak potom tohle... já, které se potřebuje držet - představy, názoru, konceptu.

Každá představa, názor a koncept je jeho potvrzením, zároveň je však jen polovinou Skutečnosti, a tak je naše malé já věčně hladové, hledající a trpící nedostatkem.

Společnou základní vlastností představ, názorů a konceptů (stejně jako vlastností všech myšlenek i slov) je jejich jednostrannost, fakt, že je lze nahlédnout i z jiné strany. Nejsou dokonalé, nejsou úplné. Neumí vyjádřit Jednotu, celek, ne bezezbytku! Všechny tyto opory slouží já, a jejich existencí vzniká strach z jejich neexistence, ono podivné a nejisté bezpečí nesvobody.

III.

Být svobodný znamená, v tomto případě, osvobodit se od zaobírání se vlastní osobou. Znamená to stát se nejzranitelnějším na světě, stát se bezmocným a bezbranným. Znamená to rozdat se, vzdát se všech jistot, nechat se ukřižovat, nalézt sílu být obyčejným. Všechna tato slova však ego vnímá jinak - vidí je jako nebezpečí, vidí v nich slabost, prostor bez jištění, hlubokou propast a nakonec smrt. Umíte vnímat ta slova jako pravou Skutečnost? Každé z nich je zároveň činem! Bez činu by ta slova byla jen slepým a hluchým žvaněním - matným snem opilce.

"Jednou jsi studentem, jednou chodcem, jednou partnerem nebo milencem..." píše R. Aitken, studuješ, píšeš, vstáváš, ležíš, a všechny ty úkony nejsou ničím jiným než studiem, psaním, vstáváním a ležením. K tomu dodává "...na druhou stranu, jestliže člověk o sobě uvažuje jako o studentu a vyhledává neznámá slova, pak tone v temnotě, kde žádný čin nebude opravdový a žádný skutek nemůže být naplněn." Jen otáčet stránky, jen vyhledávat slova, jen kráčet, jen pozorovat oblohu... a nezaobírat se vlastní osobou. To je poselství o ?sundání si špinavých brýlí..., brýlí skrze které se díváme na tento svět, na náš vlastní život.

IV.

Hmm, řeknete si možná někdo, a to je všechno? A co já s tím, jak to použiji, jak to udělám? A já bych mohl odpovědět: co já vím? to je snad na každém z vás, ne?!

Ale pro ty, kteří by svou otázku mysleli opravdově, zde pár slov zbývá: v hlubokém přijetí věcí takových jaké jsou, je klíč - je tajemství. Přestat odporovat a vzpírat se, přestat trpět nelibostí a naučit se milovat svět takový jaký je, chtít k němu patřit a být v něm šťastný. Mít sílu být bez odezvy a netvořit si názor, nehledat své místo, ale stát na něm. Hluboce vnímat jemný běh věcí, příčin a následků - to je cesta důvěrnosti, to je intimní poznání Bytí v jeho každodenní podobě, to je Bašóovo náhlé spatření fialek na cestě, to je dětské "brrrrrm", když si hraje na hasičské auto... to je místo, kde zaniká názor, kde odpadá nevraživost a nespokojenost, kde každé slovo je obřadem, protože je jen sebou samým, jen slovem.

Jsem tím čím jsem a jsem zde.

V tomto místě není potřeba žádných brýlí, není dokonce potřeba žádného cíle*, protože všechny cíle jsou naplněny a k dispozici, kruh se uzavřel a vše co zůstává, je jen nekonečně svobodný a krásný život...

..do všech stran a do všech sluncí.

V.

Tato úvaha je jen úvahou, nemůže nikoho spasit. Je trsem fialek u cesty, slovem, čekajícím na čin.

Subham astu sarvadžagatam, óm

* Neboť mít cíl vytváří očekávání, zaslepuje - je to jako mluvit a neposlouchat. Znamená to být uzavřený a nepřístupný (stěží mohu naslouchat, když mluvím). Nemít cíl znamená být otevřený a svobodný, být v cíli všech cest.

~~~

Ego jako vzduchová bublina - o cestě ze dna moře, ke hvězdám a dál...

A co mám dělat se svým malý já, řeknete si, co s tím egem?

Nic s ním, odpovím.

Ego není něco, čeho bychom se měli bát, čeho by bylo třeba se zbavovat (jak se mnozí domnívají). I ono je součástí Bytí, ve kterém nechybí a nepřebývá nic. Ego je dokonce velmi důležité! Jakto? Čím by mohlo být důležité, když jsem dříve napsal, že je vlastně těmi špinavými brýlemi, které nám deformují pohled na Skutečnost?

Ego má důležitou a nezastupitelnou roli, a to zejména v období naší nevědomosti, kdy se podobáme bloudícím stínům na mořském dně. Ego bychom tak mohli přirovnat ke vzduchové bublině, která pomalu stoupá směrem k hladině a vytahuje nás stále výš, až na "vzduch poznání". Ego je v tomto případě ekvivalentem sebevědomí, resp. nástrojem k jeho posílení.

Ale jakmile se na "hladinu" dostaneme, tak ta naše vzduchová bublina přestává být nezbytná, ztrácí smysl. Vždyť také, jaký by mohla mít smysl vzduchová bublina ve vzduchu?! Už není více třeba se jí držet, nechat se jí táhnout. Ego samotné však nezaniká, jen, dalo by se říci, ztrácí konkrétní podobu, tvar, přestává se projevovat, splyne s okolím.  

Dosáhnout "hladiny" je samo o sobě velkým, obdivuhodným úspěchem a téměř hrdinským činem, (jen vzácně dosažitelným v lidském životě)! Přesto však existuje ještě cesta dál, dál a výš - cesta do "nebe", ke hvězdám. Patří mezi ty nejtěžší a nejméně zmapované.

Pro cestu z hladiny ke hvězdám už potřebujeme pouze svou vlastní lehkost a nezatíženost. A tak nejvýš, až nade všechny nebe, hvězdy a anděly, se dostanou jen ti nejmenší a nejlehčí, ti, které nespoutává a netíží nic.

A Tam, na nejzazším konci, na ně čeká Největší tajemství - cesta, která není cestou.