Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Ironie autobiografie

29. 08. 2000

752

Autor

Sen_č_238

Věnováno tomu, jehož "vnímání dospělo do bizarních sebezničujících forem za současného uvěznění myšlení".

Po břiše údolí se plazila řeka. Její boky, dosažitelně vzdálené, se po jemném nátlaku nechaly vést místem s příhodnými geologickými podmínkami. Společně pak rytmizovali krajinu tak dlouho, až se s nimi sžila. Není to dávno, co se řeka rozhodla vyzkoušet novou polohu. Polohu draka. Ale narostla jí příliš časně křídla, využila nezvyklé síly z mladické nerozvážnosti pouze k tomu, aby mne spolkla. Uvnitř temnočervené pulzující chodby vedlo mnoho dveří do roztodivných končin vesmíru. Vchod, který jsem si vybrala, otevíral prostor poušti. Sírově žlutá na obzoru vyháněla zelené plameny hor. Žízeň proměnila mé orgány v monochromní chuchvalec, vnější nebezpečí - absence vody - je semkla v masu s jediným cílem. Zcela neuschnout. Smrt ale vyrazila odjinud, než společenství očekávalo. Zaútočila tělem nezvykle mobilního štírka. Tím, že jed nebyl v krvi ředěn vodou, měl dramatický úspěch. Fluktující bezbřehost barev a tvarů se nakonec ustálila na útrobách ryby. Nemilovaly mne. Stažení vnitřního svalstva (není ovladatelné vůlí, jenom samo sebou) vypudilo ven to, co ze mne zbylo. Voda řeky citlivě nadnášela. Už se nezdála být tolik cizí. Naopak. Stala se mi domovem. Zaznamenáno jako Sen č. 238-B