Mág

Kamínky na cestě pomalu ustupovaly nohám v páskových botách. I stromy sejmuly své strašidelné masky. Se strachem přestaly šeptat listím v korunách, když tudy procházela vysoká postava. Mág znuděně přecházel po cestičce lesní zvěře, která ji už dávno opustila se strachem v očích. Jeho mysl sledovala příběh, který jen o několik málo minut předběhnul skutečnost, na jeho tváři je znát lehce, že je dobře naladěn. Občas mu v již zaběhlé rutině z konečků prstů vyklouzne stříbrno-zlatý blesk, prolétne věčností a zaboří se do Dějin Světa. Myšlenky stíhají partu lapků, která za pár okamžiků spatří mezi stromy procházet postavu oblečenou opršalým plášťem, skrývajícím tajemné váčky u pasu a v páskových botách…

“Není ozbrojen, ano doprovod zvědové neviděli, cestuje tedy sám! Pošetilec zaslepený vlastní pýchou! Anebo politování hodný hlupák!”

Pomyslel si vůdce samozvaných celníků, stále očima sledujíc svou budoucí oběť. Čaroděj měl nyní v tváři stín, ale v očích jasné světlo vyvěrající z poznání jeho duše. Jeho tělo již shrbila neúprosná léta a vlas temný, ač v kontrastu se stářím tváře by měl být šedý jako křídla holubů, nebo oslnivě bílý jako sníh v půlnoční krajině. Mág vědouc co se stane šel dál klidným a vyrovnaným krokem, mumlaje si přitom slova v jazyce jež pamatovali snad jen staré rozbořené svatyně pohanských bohů a nebeský Měsíc. Dějiny Světa jej radši zapomněly… V tu chvíli co mág natáhnul svou ruku dopředu a prsty se jemně zavlnily vibrací magie a dořekl poslední slovo, se mezi stromy mihnou stíny s rudým hladovým leskem v oku. Ozvěna hlasu dozněla. Magie se uvolnila. A výboj o síle deseti statných válečníků v plné zbroji zasáhl strom, u kterého se krčili a sledovali slídiči z party lapků. Bývalí lapkové, nyní jen smutné připomínky, že nikdo není žáruvzdorný, se jen tiše, velmi tiše sesuli k zemi…

Usoudil vysoký mág svým jemným hlasem, kterému podlehlo už tolik lidí… A opět se jal probírat svými myšlenkami, okrádaje sám sebe o život v přítomnosti, neboť budoucnost se stala jeho drogou. Toužil vidět víc než jen prašnou cestu co ostatní a tak sám padal do jam, které včera viděl. Neuznával minulost. Ani přítomnost protože i ta v minulosti skončila svou pouť… Najednou vytrénovanou myslí začala brouzdat a Vzpomínka, plná obdivu tisíců lidí, životů a tisíců smrtí ... Něco je špatně! On neměl mít vzpomínky! Uvědomil si mág, jehož jméno bylo tisíckrát vzýváno a tisíckrát zatraceno a proklínáno.

Dav lidí podobný mnohahlavé sani, jen tiše zíral. Byli tu ti, co mu za dob starého krále nejednou slávu provolávali. Teď mlčeli. Nikdo si najednou nechtěl vzpomenout komu prokázal jaké dobrodiní. Tupě na něj hleděli. On tam seděl a nikdo se nechtěl setkat s mágovým pohledem. Věděli, že by je jediný pohled do bezedných zelených očí oprávněně usvědčil z křivdy. Uměly odhalit pravdu beze slov. Oči zelené jako připomínka jara v zimních měsících. Nikdo jim nedokázal dlouho vzdorovat. Dostal roubík, aby zabránili jeho ústům ve vyřknutí toho čeho se tak obávali. Měl dar řeči, uměl mluvit, když mlčení zraňovalo a uměl mlčet, když slova zrazovala činy. A to vše pouze kvůli novému podivínskému mágu. Mágu? Povídali! Prach sprostý pouliční kejklíř s lacinými triky, to je! Jenže tenhle toužil po moci… jakýsi Sionel… Tak ho nařknul po smrti starého krále z nečistého svědomí a činů. Jen kvůli moci. Mága se intriky dvora nikdy netýkaly, i když mnoho, příliš mnoho vznešených hlav ho chtěla za spojence, toužíce po jeho vlivnosti… On byl však nestranný a jednal podle svědomí lidu. Jeho čestnost a autorita svítila u dvora jako první hvězda večerní. Ale to by bylo příliš dokonalé, že? Sešla se tajná rada šlechty, na které si odsouhlasily svržení Mága, který k chudině tíhne a na zájmy vrstev vyšších nehledí. Nemohli získat jeho náklonnost, tak ho nenáviděli a pomluvy skryté za obratnými slovy hodně udělají. Pak ho vyhnali, jak nejposlednějšího žebráka, aniž by slovo jediné na omluvu sebe a svých činů utrousili. Neznaje jeho skutečnou sílu ho haněli jak mohli. Znaje jí, asi by do prachu padli… Mág, byl ale povznesen nad tuto aféru a nehádal se o špatný osud, který později stihne celé dvorní město. Na Aenelin přišel mor… A strávil město i s poslední vzpomínkou lidu na padlého krále Noala.

Nyní stál Mág uprostřed lesa, temná zeleň skýtající domovy spoustě stejně temných tvorů ho hluboce obklopovala. Zborcen svým chladným potem a s divným pocitem při, kterém mu chromly ruce a jeho myšlenky byly zahnány do kouta. A tam ubity Vzpomínkami na dobu dávno minulou. Náhle se zpoza dalšího stromu vyřítila zbývající skupina, bratři mrtvých lapků i s vůdcem. Moment překvapení jim vyšel. Napůl opanováni šílenstvím. Strach! A touha po pomstě propůjčila jejich tělům obdivuhodnou rychlost a mrštnost. Přestože ozbrojeni pouze dýkami, noří se jejich zbraně hluboko do kouzelníkova vysokého těla. Než si uvědomil co se děje, uvízla mu v hrudi nebezpečně blízko srdce vůdcova malá, leč umně zdobená dýka. Poměrně stará, jistě cenná, ale stále velmi ostrá. Zranění snad nebylo tak vážné jak se zdálo… Ale Mág cítil bolest poprvé v životě, a tak ze slabě promodralých rtů vyšla jen jednoduchá kletba. Jediná, na kterou si dokázal vzpomenout. Naskočil kolem něho tenký magický štít, který překvapené lapky jemně odhodil a znehybněl. Navždy. Začal se zabývat svými zraněními. Nic vážného pro zdatného a zkušeného válečníka, ale pro někoho kdo své tělo bral jako nutnou věc ke svému vědění, se to zdálo jako věčná muka. Která nejde přežít.

Dva týdny po mágově vyhnání padl Aenelin nešťastnou náhodou ohněm, o moru se i v Dějinách Světa mlčí… Mága zabolely oči a vše se náhle rozmazalo. Z jeho oka poprvé za celý život skanula slza. Postavil se jen s velkou námahou a udělal pár neobratných kroků. Pak se tiše sesunul čelem k chladnému kameni. Se zašeptáním:“Odpusťte mi…!” Skonal se svou první slzou na tváři, kterou uronily ty pravdomluvné zelené oči. Na ledovém kusu kamene byl vtesán nápis :“Památka věčná na sídlo královské Aenelin, které léta páně 12.7.1693 padlo zlovolným ohněm podťato.”