Sebastian a Valerie

„Toť se ví, že bezvýznamné,“ vyhrkl král a potichu si pak odříkával, „významné – bezvýznamné – bezvýznamné – významné,“ jako by zkoušel, co zní lépe.

Tucet nocí si přeje, každou z nich do sebe leje, omamný polibek. Vzpomínka uprostřed galerie, Sebastian a Valerie, v souhře křivek. Nikdy nekončící, plameny svící, zhasil hrom. Čtyři kola, dvě duše, jeden strom. Neposední skřítci, napsali rytci, do kamene žalm. Poslední spící, ne ve snech snící, milenecký pár. Desky z mramoru, písmeny nahoru, ruku v ruce. Svatební korunu, máčenou do rumu, bez onuce. A tisíc myší potají, tančíce valčík zatají, taneční parket z kamene, kdopak si na ně vzpomene, za sto let. Dva tisíce dvě stě čtyřicet dva důvodů proč žít. text

---