Zátiší s Temelínem

Družbě oken, lásce dveří mastná klika z dveří věří. Dobou, po níž letí peří, dveře svoji lásku měří. Vedle dveří už jen stěna cihlová a čerstvě zděná, pevná jako česká měna v samotě je ponořena. Nad ní strop a v stropu víka, na něž voda zdola stříká. Mnohý o nich denně říká, že pod nimi hejkal hýká. Záření hvězdné, záření ve výši, copak já o Tobě hezkého napíši? Strašidelné stěny bílé přinášejí těžké chvíle těm, již chodí dlouhé míle, by propadly české víle. Kde to jsme? Tak kdo to ví? Kdo mně na to odpoví? Tam svou dívku uloví ten, kdo není makový. Píšeme vám z Temelína, kde seděla služba líná, která dosud knoflík spíná, připíjí si sklenky vína. Kolem svítá, oheň hoří, chladící věž už se boří, i strašidla na Okoři kupují si zájezd k moři. Anděl spásy, ten tu není, smrtka na nás zuby cení, nabízí nám odpuštění, které život v pekle změní. Vídeň již střílí na Prahu, Praha je poté na tahu, ozbrojí rychle svou ostrahu, padá však rázem na podlahu. Probouzím se, zlý sen mizí, způsobil ho agent cizí, jenž byl včera na dostizích, mluvil o svých černých vizích.

---