Jiskřičky zloby

Jiskřičky zloby na prosou hada, to je tam co umíráš, ústa se smějí, mysl se hádá, v minutě poslední svět nevnímáš. Byla tam s tebou a byla tam stále, tys ji laskal jako koťátko, přivíral oči a volal jsi dálo, vždy přišla i když nakrátko. Zbavit se slova a odhodit jedu, snad přeju si vždycky ve zlobě, je to to, co nedovedu, snad nechávám to na tobě. Není to správně pořád se jen smát, když správná by byla nyní zlost, však hněvat se chvíli je tak těžké, když smích je jako posedlost. Občas je plno téhleté zloby, co přetrvává staletí, jenže co proved, přicházejí mdloby, když následky sem doletí. Jiskřičky vzteku spalují kolem, cos krásného mi někdy dal, vím, že stane se to velkým bolem, který ve mně léta přetrval. Pak zvadne ti růže v poháru smrti, a myslíš, žes dal jí do medu, chci ji pak vzkřísit, ji vrátit světu, je to něco, co zas nesvedu. Daruji poupě, které sotva, své lístky slunci v modři staví, pak odlesk jeho v prachu cesty, chybné sny ti snadno zpraví. Když prst pak položím ti k víčku a řeknu, kam chceš jiskřičko si klidně leť, budu mít úsměv v kterém vždycky, cestu jiskřiček se učit budu nazpaměť.

---