Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seZ deníku
13. 05. 2004
1
0
1030
Autor
youssouf
Chce to vydržet. Za chyby se omlouvám..., stane se. Doporučuji číst na www.zygi.wz.cz
Kapitola I.
| Spal jsem. Spal jsem dlouho. Spal jsem tak dlouho, že mi přišlo, že jsem se ani nevyspal. Byl jsem tak unavený, že mi vše bylo jedno. Úplně vše… Jenomže na záchod jsem musel. Štvalo mne to. Musel jsem vstát a jít. „Crrr, crrr…“ zazvonil telefon. Musel jsem ho zvednout. Měl bych. Musel jsem se rozhodnout, zda ho zvednu nebo půjdu na záchod… Bolelo to, ale telefon byl tak proklatě blízko… „ To jsi ty, Kenny?“, zeptal jsem se. Nikdo se neozýval. Ticho. Hrozné ticho. Někdo si odkašlal. „ Ne. Já nejsem Kenny, joudo.“, odpověděl někdo, koho jsem neznal ani po hlase. „ No, a kdo jsi? Nemám chuť si hrát…, mám něco jiného v plánu, tak ze sebe honem něco dostaň!“, byl jsem naštvaný, malý mne bolel a on zdržoval. Opět si odkašlal, zřejmě má tuberu. Hrozný kašel…, ani slovo, jen ten kašel… „ Clarke. Jsem Clarke. Si nevzpomínáš? Bar U Sudu…“, začal. Vůbec jsem nevěděl o čem mluví. Clarke. Divné jméno. Žádného Clarka neznám, jsou to smolaři, týpci s brýlemi a mazánci… Znám jediného Clarka. Supermana… Asi to ale nebude on… Co vůbec chce? „ No, jasně, vzpomínám si Clarku…, co potřebuješ?“, zeptal jsem se, abych zjistil proč otravuje… Kolena jsem měl již zkřížená… „ Zajdem na pivo? Mám ohromnou chuť…, mám peníze, zvu tě…! Už je to rok.., co ti je visim, tak Tě nyní zvu…“. Znělo to tak smutně… Divný. Volá mi, aby mi vrátil peníze ač nerad… Kdyby ten cvok věděl, že já o tom ani nevím…, by dostal infarkt… Nu což… Kolik mi může dlužit? Rok? Celý rok? To musí být peněz… Ne, že bych neměl, ale když už tak už… „ Jsem rád, že jsi se ozval, celkem Ti to trvalo… Jak je to dlouho? Rok? To není možný…, ale jseš v pohodě… Tak kdy?“, ptal jsem se dost přesvědčivě. Nic. Zase kašel… ježíš, co mu je? Stále jen kašle. Ještě, že nekašle na mne… „ Dnes v sedm…, zase U sudu…, vem nějakou kočku…, ať tam nesedíš sám…, já beru kámošku…“, zase zakašlal… Jak ta holka to s ním může vydržet nechápu. Jak vůbec ten Clarke vypadá? A co ta kočka? Jeho? Ježíš, musel jsem se pojistit… „ Já nikoho brát nebudu. Vem dvě…, něco normálního, na co se dá kouknout…, a tak…, tak v sedm…!“, zvýšil jsem hlas, aby poznal, že na tom trvám… „ Jasně…, ale přijď střízlivej…“, pronesl Clarke chladně a položil telefon… Chvíli jsem o tom přemýšlel…, jak to myslel? Střízlivý? Jsem asi před rokem musel být pěkně pod parou… Síla… Belhal jsem se na záchod a přemýšlel o těch kočkách… Měl bych se asi nějak oháknout… Byly tři…, nevěděl jsem, co dělat. To ostatně nevím nikdy… A když už vím, co bych měl dělat, jsem tak unavený, že si jdu lehnout… Někdy mi už přijde jako dobrý nápad si jít lehnout… Je to pohoda, ležet…, s někým…, s nějakou… S nějakou slečnou od Clarka. Jo, dnes musím nahodit správně… Dvojitá šance…, to se nestává často… Přemýšlel jsem tak dlouho, co na sebe, že jsem si vzal obyčejný kalhoty s obyčejným svetrem a obyčejnou bundou…., ještě jsem měl obyčejný boty…, nejhezčí slipy a bílé ponožky… Byl jsem zkrátka obyčejný fešák připravený na lov, na Clarka, na peníze… Jo, Clarku, díky…, chlape, jsem ti vděčný… Dveře od bytu bouchly… Venku byla zima a pršelo. Pršelo tolik, že jsem byl zmáčený jako blázen… Jak vůbec vypadá zmáčený blázen nevím, ale vypadal jsem jako pako. Čekal jsem na autobus… Dlouho nejel…, zapálil jsem si a čekal…, kouřil jsem asi deset vteřin…, pršelo tak hustě, že se mi cigareta rozpadla… Fláknul jsem s tím šmejdem na zem. Zapálil jsem si další…, další a ještě jedno…, lidi na mne zírali, ale mně to bylo jedno… Jel jsem za Clarkem, za kočkami, na pivo a taky do Sudu…, těšil jsem se jak malý kluk. A malý? Ten se těšil také… Můžu říct, že to je zvláštní pocit, těšit se dvakrát…. Musel jsem si zkontrolovat zip. Vypadalo to směšně… Dívala se na to jedna padesátka, usmívala se na mne…, jen jsem si popotáhl a odhodil ten šmejd…, mezi tím přijel autobus…, celého nás ohodil…, všechny…, všechny, až na tu padesátku… Zjistil čemu se ta potvora smála… Jeli jsme dlouho, já nejdéle… Sedl jsem si k topení…, pomalu jsem osychal… Vylezl jsem na konečné. Nyní byl čas jet k Sudu… Konečně jsem dorazil…, usmíval jsem se. Vždyť jsem byl suchý, šel jsem na pivo, čekaly mne dvě krásky, no a Clarke. Clarke? Jak vůbec vypadá? Ježíš… „ Tady jsme…, pojď sem…, kdosi prohlásil… Bylo tam dost lidí…. Šel jsem za kašlem a hledal jednoho kluka a dvě kočky… našel. Našel jsem dvě krásné kočky a typa s brýlemi a uhry… Byl tak odporný, že jsem si musel též odkašlat… Clarke mi přistrčil židli, já se ani nepředstavil… Objednal jsem si pivo a smál se… Ani nevím čemu. Oni také nevěděli a smáli se také… Pomyslil jsem si, že jsou divní, a málem mi to ujelo… Clarke šahal do peněženky…, trpělivě jsem čekal, co z něj vyleze… Počítal ty peníze nekonečně dlouho…, mezi tím jsem okoukával holky…, obě se na mne dívaly a usmívaly se… Clarke stále nic… Někdo mne kopl do nohy…, nešikovně…, měl jsem sto chutí to vrátit, ale šest nohou bylo moc, tak jsem kopl sám sebe. Uklidnil jsem se. Clarke mi podával peníze… Pěkně jsem si je přepočítal. Bylo to přesně 250 liber. Kývl jsem, že to souhlasí… Mlčky se na mne díval. Bylo to podezřelé, tak jsem se škrábal na čele a koukal na ty libry… „ Těch dalších 50 liber Ti dám z další výplaty…“, dodal smutně. Tiše. Vlastně jsem mu ani nerozuměl, ale bylo mi to jedno. Čuměl jsem na něj jak cvok. Překvapeně. 250 liber! Dalších 50! Dvě holky! Pivo! Nejlepší den, za celý měsíc… „ A co ty? Co vůbec děláš?“, ptala se Suzanne, Clarkeho holka. Moc pěkná holka. Má výška, má představa, můj sen. Co bych dělal, dělal jsem do ní… Ještě se na to ptá… Blbý… Usmál jsem se na ni a kopl ji… Měl jsem už druhé pivo…, druhou cigaretu a super náladu. „ Já? Já nevím, co dělám…, prostě dělám…“, zul jsem si botu a nohou ji hladil po stehně…, nechala se…, hladil jsem ji vášnivě… Klidně jsem popíjel a věnoval se debatě…. Clarke mluvil s Debbie a já se Suzanne. Pohoda. Clarke ale byl naštvaný. Bylo to poznat. Pokaždé, když jsem se na ni usmál, naštval se… Mluvili jsme o blbostech…, vlastně o ničem…, bylo to tak blbý téma, že jsme se bavili celou noc…, jen Clarke mluvil o Suzanne, že ji miluje… Blbec…, ta holka si ho nevšímala… Vůbec. Ani Debbie… Bylo čtvrt na šest, měl jsem v sobě devět piv. Měl jsem toho dost. Já se pobavil, na řadě byl malý…. Vzal jsem si číslo na Debbie a zavolal jsem si taxi… Suzanne jela se mnou… Debbie jela s námi, ale vystoupila v Churchillově… A Clarke? Nevím, asi seděl v Sudu a někomu říkal, že miluje Suzanne… Dorazili jsme brzy domů…, taxikářovi jsem dal 2 libry, poděkoval a popřál hodně okradení… Nepochopil to…, dostal jsem tečku na čelist… luplo to, bolelo to, vadilo mi to… Nechal jsem to ale být…, neměl jsem chuť se s ním prát, byla tu Suzanne… Ráno jsem se probudil spokojený…. Vedle mne Suzanne… Díval jsem se na ni, jak leží…, bylo to divné…, nic jsem k ní necítil, ale malý cítil až moc… Nechtělo se mi ani na záchod, chtělo se mi na Suzanne, ale ta mne poslala někam… Usnula… spala, trochu chrápala… Měl jsem kocovinu… Šílenou…, dal jsem si panáka… V lednici jsem našel Ballantines…, asi jsem jí včera koupil… Vypil jsem dvě skleničky a šel si lehnout. Suzanne vstávala. Dívala se na mne a já na ni… Díval jsem se na ní společně s malým. Usmála se. Dala mi pusu a odešla… Nu což… dal jsem si skleničku a čekal jsem na nějakého magora až zavolá… Celý den už nikdo nezavolal. Ani Kenny. Dopil jsem Ballantines a šel spát… |
Kapitola II
| Vždy jsem měl rád soboty. Sobota je skvělý den, nikam nemusím, vůbec nikam. Když stihnu nakoupit v pátek, nemusím jít v sobotu. Jenomže nakoupit ve všední den moc často nestíhám… V práci se vždy někdo najde, co něco slaví… Většinou narozeniny. Ale nejhorší jsou svátky. To slaví více lidí. Více lidí, více chlastu. Sice pijí samé blafy, ale když už mne pozvou, neodmítnu. Asi budu zásadový… Mám zásadu…, když Tě zve, má Tě rád, tak ho nezklam… Ale oni mne zvou stále…, je to divné, ani je neznám. Jezdím na destě, na vozíku a vozím palety tam a zpět…, stále dokola… Znám všechny zatáčky…, rohy, díry. Je to ten nejhorší sklad, ale jde to. Je nás tam přibližně 500 šroubáků…, dělníků, blbečků…, zkrátka nul, co nic jiného než blba dělat nemohou… A já je všechny zdravím…, všechny ty blbečky, koneckonců jsem také blbeček, když už tam dělám…, žádné rozdíly tam nejsou… Někdo je malý blbeček, někdo velký blbeček… To je blbečků… Zdravím je ráno, odpoledne, večer…, záleží na směně…, zdravím je třeba dvakrát denně…, někdy i po třetí…, kdo si má pamatovat, kterého z nich jsem již zdravil. A pak nemám vypadat jako blbeček… Nejlepší je, že si blbeček o dalším blbečkovi myslí, že je blbeček… To je tam pak těch blbečků dvakrát tolik… Za těch osm hodin, tolik lidí, tolik práce, tolik oslav, tolik chlastu. Šílený, každých dvacet minut zalést na šatnu, a napít se… Napít se s Johnym a Johnym…, a Johnym. Tři panáky skotské a jde se dělat… Někdy se mi v práci ani nechce končit… Mám hodiny přesčasů…, ale neproplácejí mi je… Bídníci! Ještě, že jsem narozeniny slavil měsíc před nástupem. Nedokážu si představit, že bych měl koupit pití pro pět set lidí… Kolik by mne to stálo? 300 liber? 500 liber? 1000 liber? Jenže oni se ozvou, vím to. Čekají na to… Čekají na to, jak budeme chodit na šatnu a slavit pohromadě… Tý jo, celý sklad bez práce… Všichni zalezlý na šatnách, záchodech a ve sprchách…. Byli by jsme všude…, jen ne v práci. No, a mne by to stálo 1000 liber… Miluji Fenix, sklad skladů. Asi před narozeninami skončím…, svátek neslavím…, já ne. Včera někdo slavil, nevím kdo, ale byly to narozeniny. Neustále jsem byl na šatně. On bílý rum, já Ballantines. Včera se mi stalo, že někdo gratuloval mně a ne jemu. Asi jsem slavil více jak on. Vypil jsem toho dost. Hodně. Moc. Vypil jsem toho tolik, že jsem se těšil do postele. Prospal jsem celý den včetně noci. Nakonec jsem se probudil v devět ráno… Je devět pět. Tý jo, devět! Karren! Přijde Karren! Karren je má kamarádka. Mluvíme spolu o problémech…, většinou o mých, a to i přesto, že žádné nemám…, mluvíme o nich až do večera…, většinou to končí, že nevíme o čem byla řeč… Vypijeme toho hodně a vykouříme ještě více… Karren mne dostává do rozpaků. Ještě u mne nikdy nepřespala. Nijak zvlášť mi to nevadí. Ona chodí za mnou, ne já za ní…, tak jsme se domluvili. Musel jsem vyvětrat, udělal jsem velký průvan. Mráz se rozléhal po celém bytě. Byla znát zima, seděl jsem ve slipech v obýváku a kouřil. Cigareta byla odporná, ale závislost se nedala překonat. Nešlo to. Ježily se mi chlupy, svíral se mi zadek, cvakaly mi zuby, husí kůže…, já ale kouřil, spokojeně. Dokouřil jsem a šel jsem se osprchovat. Pustil jsem teplou, horkou, skoro vařící vodu… během pár vteřin, jsem měl v koupelně saunu. Bylo to dobrý. Dělalo mi to dobře, ani malý si nestěžoval. Vůbec… Spíše se ozýval, ale já si toho nevšímal. Pravdou je, že oba jsme toužili po Karren, moc, ale Karren je Karren…, je to někdo jiný…, zcela. To není Jane Dionová, která stojí před obchodem od dvou do čtyř. Denně. Má výdrž holka. Ke mně Jane přijde občas o půlnoci…, je tu se mnou do půl druhé… Jsem s ní spokojený, ale malý si začíná stěžovat, že to prý neumí…, tak nevím… Každopádně Karren není Jane. Stále jsem měl kocovinu, pustil jsem si ledovou vodu. Ta mne probrala! Uf! Usušil jsem se, vzal si jen župan a vydal se poklidit. Poklidit ten pořádek. Když přijde Karren, musí to tu být přepychové, nejlepší… 9:25. Telefon. Zvoní a zvoní…. Jestli to bude Kenny pozvu ho též. „ Ahoj, to jseš ty Kenny??“, ptal jsem se zvědavě. „ Nejsem Kenny, ehm, tady Karren. Přijdu o půl hodiny později, nevadí?“, mluvila tiše, žádala mne o prominutí. Mně to bylo fuk, v deset nebo v půl jedenácté. Hlavně, že přijde. „ No a jak to? Proč? Škoda, jsem smutný, okradeš mne o půl hodiny. Tak jo, no…“, odpověděl jsem přesvědčivě…, usmál jsem se a zavrtěl hlavou. Alespoň zajdu nakoupit. Vezmu pivo, portské, Ballantines, něco cigaret, chléb, máslo, kuře a brambory. Miluji brambory, Kryštofa i s Kolumbusem. Miluji vlastně Cristobala Colóna celého. Byl to dobrák. Plout na lodi, velet, zabíjet, kolonizovat, to je celý on. A lidé si ho pamatují jako bramboráře. Jako by to byl zelinář, obchodník s brambory. Přitom objevil Ameriku… Objevil Ameriku a brambory… myslím, že toho našel dost. Proto ho mám rád…, proto brambory. Mezitím to Karren položila. Tak já také. Přece nebudu poslouchat ticho. Nemám rád ticho. Dal jsem si cigaretu, libry se válely na stole. Oblékl jsem se a vydal se vstříc obchodu. Jane jsem nepotkal…, spala, měla po službě. Dal jsem péct kuře a vařit brambory. Bal´s pod mrazák, zbytek i s taškou do lednice. Přišla Karren. Usmívala se na mne. Nakláněla se zleva, pak zprava…., nevím proč to dělala, ale dělala to téměř pokaždé… Dělá to tak už celý rok…, celý rok… Bože můj. Ani nevím, kde jsem ji potkal. Jednou jsem se probudil a podávala mi kávu… Fuj! „ Ahoj Karren, pojď dál, dělám oběd. Jako doma…“, usmíval jsem se na ni. Měl jsem za lubem, že ji dnes zlomím. Dnes to musím dokázat… Těžká meta… „ Ahoj.“, usmála se a pohladila mne po tváři. Usmívala se dál. Vešla. Rozvazovala si tkaničky a já se na ni díval. Díval jsem na zadek, trochu ji spadly kalhoty…, měla je zelené, světle zelené…, radost pohledět. Vstávala, vstávala pomalu a malý vstával s ní. Musel jsem si jít odskočit. Mezitím si Karren uvelebila v obýváku. „ Tak co, jak se máš? Pořád piješ?“, ptala se tak obyčejně, všedně. „ Ne, nepiju, vždyť víš, že nepiju. Dáš si portské?“, zeptal jsem se. Neodmítla ani na vteřinu Přece se nebude dívat, jak piju sám. Nalil jsem jí trojdecku a sobě sklenku Bal´s. Padla na ex. Šel jsem si pro další, musel jsem slít brambory. „ Naposled jsi skončil u rybolovu, pokud si dobře pamatuju.“, spustila. Usmívala se, hihňala se mi. Jo, naposled byla opilá, hodně. Byla ráda, že jde, ale přesto nezůstala. A jaký rybolov? Rybolov je mi ukradený… Nic mi to neříkalo…, nepamatuji si ani, co jsem říkal včera a nějaký rybolov ano? Sakra, co s tím…, dej pokoj s rybolovem. „ Dej pokoj s rybolovem…, hi, hi Dlouho jsem nerybařil. Holky neberou a neberou…, jsou blbý…“, rozesmál jsem se. Karren také… „ Ty jsi pořád magor. Chápeš?“, jako by se ptala sama sebe, a pokračovala: „ Fakt magor…“. „Neříkej mi tak pořád. Bolí mne z toho hlava. Když bolí hlava, bolí mne všechno. Všechno…, srdce je mé všechno. Když mé srdce bude špatně fungovat, dotluče. Když dotluče, tak nebudu. Nebudu já, nebudeš Ty, nebude nikdo. Tak mi neříkej, že jsem magor. Proč bych měl být magor?!“, usmál jsem se na důkaz, že je vše v pořádku… „Ty si vždycky odpověď najdeš…, nechci, aby ti dotlouklo…, to ne…“, podívali jsme se na sebe a umívali jsme se. Ona myslela na mé srdce, které tluče perfektně a já myslel na to, jak jsem bravurně zakecal rybolov… Šel jsem do kuchyně, kuře bylo hotové. Vonělo. Nádhera. Povedlo se. Opravdu se povedlo. Nandal jsem jí stehno, mé stehno. Dotkni se mého stehna a já Ti dám nášup. Jedno jaký, prostě nášup…, nandal jsem brambory a odnesl jí to na stůl, přímo pod nos… Nakláněla se ke kuřeti…, Mrkla na mne… Jo, kuře se mi fakt povedlo. Vzal jsem sklenky a oběma dolil. Dal jsem si též portské…, jedli jsme, mlaskali a mluvili. Mluvili jsme o Chaplinovi a o mně, na spojitost jsem nepřišel, mluvila však hezky. Moc hezky. Cítil jsem se jak Chaplin…, přiopilý Chaplin. „ Ty vůbec nejsi konzervativní, drahý…“, řekla s plnou pusou. No a ty jo, pomyslil jsem si. „ Tohle je Anglie., tohle je jedna velká Anglie, ostrov přeplněný konzervami a já mám být jednou z nich? Tak asi…“, smál jsem se jako pako a u toho jsem si krkl. To mne rozesmálo ještě více. Podíval jsem se na Karren a čekal, zda mne bude následovat. Neříhla si. Jen se smála a mávala s kuřetem nad stolem… Mastnota kapala všude možně, ale bylo jí to fuk. Koneckonců mně také…, ještě stále jsem čekal, zda si říhne. Neříhla si. Odnesl jsem talíře a sklenky, které jsem opět dolil lahodným mokem…, trochu jsem upil a dolil si ještě jednou… „ A co Kenny? Pořád tě otravuje? Povídej, jsem tady kvůli tomu…“, ptala se zvědavě. Zase. Pořád se mne na to ptá… Kenny nevolá. Když mu zavolám z domova, nic to nedělá, když vyjdu do budky, jen to zvoní, tak nevím, co s ním je…, se po něm slehla zem, na čas… „Nevím, ale furt nevolá, asi z toho zcvoknu.“, mluvil jsem udiveně. Skoro mne to vyděsilo. Nic neříkala, stále se dívala na mne. O očí, jako by mi z nich chtěla něco vyčíst… Chtěl jsem na sebe upoutat pozornost. Ani ne tak na sebe, jako na malýho… Nejsem sobec, že jo… Vzal jsem si cigaretu a popotáhl, silně popotáhl…, a upustil na zem. „ Tý jo, koukám, že už mám dost, díky“, prohodil jsem. Karren mi podala cigaretu s úsměvem. Smála se tak moc, že jsem musel smát také. Ta potvora mne prokoukla…, kroutila hlavou a stále se smála… Smál jsem se také, ikdyž mi nebylo vůbec do smíchu. Čtvrt hodiny smíchu… Bylo to šílené… Dál jsme popíjeli a probírali Chaplina a tu cigaretu… Bylo šest Karren usnula…, spala lehce, vajgl, který dohoříval jsem tiše típl a odešel do pokoje. Sedl jsem si a přemýšlel o Kennym. Kenny, blbej Kenny, proč nevolá? Nemluví se mnou, nebo co? Kašlu na Kennyho, dnes. Vrátil jsem se za Karren, byla vzhůru a hleděla na mne. Zíral jsem na ni. Bylo to z očí do očí…, ohromné ticho. Stačilo by jen pohnout rukou a pohyb by byl slyšet…, i špendlík, kdybych nějaký měl… Šel jsem do kuchyně, vyhnout se jejím zvědavým očím… Otevřel jsem lednici a vyndal tašku… Vyndal jsem chléb. Chléb? Zapomněl jsem na chléb…, k sakru. Zkontroloval jsem okolí a uklidil jej do špajzu. Vytáhl jsem láhev portského a nalil… Poslední sklenka pro Karren… Nevypadala dobře. Chudák Chaplin. Posadil jsem se vedle ní. Stále se ptala na Kennyho. Co s ním má? Pořád říká, že se jí Kenny vrátí…, nevím, kdy se Kenny vrátím. Fakt netuším… Dopíjel jsem sklenku. Karren už měla dost. Dopito. Pomohl jsem ji vstát a ona se usmála… „ K Tobě chodím ráda…, máš ujetý názory, ale jsi roztomilej…, krk,…, ha, ha, ha…“, mluvila s úsměvem. Její úsměv miluji ještě více než Kolomba. Dal jsem jí padesát liber na taxi. Mohla by s ním jet pomalu až do Irska. Dala si je mlčky do kabelky, pohladila mne a políbila na čelo. Byl to známý rituál. Vrátil jsem jí úsměv a zamával. Odešla. Zavřel jsem dveře a šel do obýváku. Na stole ležela nedopita láhev, tři popelníky oharků a bordel. Nehorázný bordel. Zítra budu muset uklidit. Lehl jsem si a přemýšlel. Přemýšlel jsem o čem bych přemýšlel. Na nic jsem nepřišel, jen na to, že Kenny nezavolal. Usnul jsem… |
Kapitola III.
| Uklízet je děsná práce. Práce, kterou nemám moc rád. Jsou tu mezi námi tací, kteří uklízí celý den. Ani jim nepřijde, že kdyby to odložili na dva, tři dny, mohli by si v klidu užít. Sednout si, posedět s přáteli, příbuznými, klidně i sám… Místo toho jsou pořád ve střehu. Veškeré smítko musí hned zamést, spadlý list urvat. Já bych se z toho zbláznil. Avšak uklízím, nerad. Rozhlédl jsem se po bytě…, jen tak letmo… Neuklízel jsem pět, šest dní… Bylo to vidět. Obývák, má nejoblíbenější a nežádanější místnost, byla v katastrofálním stavu. Nanosil jsem sem spousty věcí ze všech různých místností. Samá kniha, časopis, sklenky, popelníky, peřina, kolíčky, CD, boty… Všechno… ještě, že toaleťák jsem tu nenašel. Byl tu zkrátka nepořádek, prostě bordel. Poslední dva dny si nepamatuji, ani nevím, co jsem dělal. Jen vím, že jsem byl v práci. Divné, ani si nepamatuji, že bych z té práce odešel. Zřejmě zase nějaký blbeček slavil, já s ním. Sedím na koberci a přemýšlím jaké kouzlo mám použít, aby se to uklidilo samo. Dnes se mi nechtělo uklízet, právě jsem dorazil z Blbečkova. Řekl jsem si, že použiji metodu mého uklízení, která spočívala tříděním věcí na hromádky dle místností… Poté to do těch místností odnesu a založím na správné místo. Asi tak jako ve skladu. Přijde zboží a ty ho zandáš na správné místo. Nevýhodou je, že když už mám ty hromádky, nechce se mi je uklízet. Jsem vyčerpán. Taková práce člověka omrzí. Dojde mu elán. Zvláště, když tu jsem sám, nemám pro koho uklízet. Musel jsem si něco nalít, abych se uklidnil a popřemýšlel co s hromádkami. Nalil jsem Bal´s a zapálil cigaretu… U pití jsem přemýšlel. Dopil jsem, musel jsem si nalít ještě jednu. Dopito, opět na ex… Ožil jsem. Nápady přicházely. Nejdříve jsem to chtěl rozkopat, protože uklízet nemá smysl, pak, že to vše vyhodím, ale nakonec jsem na to přišel u třetí sklenky. Zavolám Danovi, ať sežene nějakou holčinu, která by přišla. Kdyby přišla, hromádky bych musel odklidit. Právě jsem se rozhodl. Dan je sice blbec, trochu větší…, ale on někoho sežene… „ Wright, prosím?“, ozvalo se sluchátka. Hlas jsem nepoznal, ale určitě to bude on. Wright. Jo, Dan bude Wright. „ Zdar Dane, mám problém, sotva se hnu…“, nestačil jsem ani domluvit… „ Ty vole, je sedm a ty už si zase opilý? Co chceš?!!“, řekl velice rozhořčeně… „ Ne, neřvi, ty jeden slušiváku…, jsem ještě nepil…, se tu nehnu, chápeš? Potřebuju to odklidit. Neznáš někoho, nějakou? Stačí, aby přišla…, moc by mi to pomohlo….“, odpověděl jsem klidně. „ Aha, cože?! Cože? Někdy tě fakt nechápu. Chceš snad uklízečku? Jako mi voláš, aby ti přišla uklidit Peggy? Nebo, co?“, mluvil tak nechápavě. Probůh, on sem sere Peggy. Peggy, jeho hnusnou holku. Ta kdyby vlezla do mého bytu, všechny obrazy by popadaly… Peggy je pěkně rozmazaná Mona Lisa. „Ne…, nepátrej potom, chci jen holku, chápeš? Donutí mne to kvůli tý holce uklidit…, klidně jí dám něco k pití, může se i nažrat, krknout, uprdnout, může si dělat skoro, co chce, hlavně ať přijde!“, pomalu jsem ztrácel nervy… Škrábl jsem se o knihu, rozkopl jsem hromádku. „ No, jseš divný, ale musíš počkat, zavolám Lise, ta přijde…, dobrý, ale Peggy ani slovo, jo?“, mluvil tiše. On se tý holky normálně bál. Pako. Co je mi do Peggy. Kašlu na Peggy a na ten její ksicht. „ Neboj, neřeknu jí ani slovo. Ani slovíčko. Budu držet jazyk za zuby, slibuju.“, slíbil jsem mu tiše. „ Ale kurva už zavolej Lise nebo zcvoknu. Chápeš! Zítra jdu do práce a chci mít uklizeno!“, z ničeho nic jsem přidal… Jo, škrábl jsem se o další knížku… Odnesla to bodlem do zdi. Přežila to, oddychl jsem si. To mně uklidnilo a normálně jsem poděkoval. „Jo Lisa přijede, hned jí zavolám, ale nepij… nemá ráda pití…, zatím…“, položil sluchátko. Já s ním. Sedl jsem si na gauč. Seděl jsem a pil Bal´s. Přemýšlel jsem o Lise. Byla to normální holka. Všední. Nic výstředního…, nikdy mne ničím neupoutala. Byla s ní nuda, ale já ji potřeboval a mé hromádky také. Přijdu si jak pes, po kterém Lisa přijede uklidit hromádky. Hustý… Dolil jsem si skleničku… a najednou zvonek u dveří… koukl jsem do kukátka a málem jsem se zhroutil při pohledu na ni a na hromádky. Srdce mělo tep 115 za minutu. Zíral jsem do kukátka, na hromádky, tam a zpět. Pot na čele… hrůza, šok. Ani jsem si neuvědomil, že jsem přemýšlel tak dlouho. Hrůza. „ Momoment!“, sotva jsem něco řekl. „ Já počkám, jen si to dodělej…“, řekla v naprostém poklidu. Ona byla v klidu, já jsem byl na pokraji zhroucení. Co teď? Babo, dědku, sestro, mámo, raď… V obýváku byla skříň. Podíval jsem se dovnitř. Byla skoro prázdná. Jen nějaký cejchy. Naházel jsem tam všechny hromádky, včetně skleniček, časopisů, knih, popelníků ( i s popelem, zapomněl jsem jej vysypat), bot, ponožek, kolíčků, příborů… ,sotva jsem almaru zavřel. Ani mne nenapadlo, jak je snadné uklidit. Asi budu volat Danovi nebo Lise častěji… Otevřel jsem dveře a pozval Lisu dál… Lisa se usmála. Pozdravili jsme se, Lisa se zula. Doprovodil jsem jí do obýváku. Musel jsem odklidit rozkopnutou knihu. Lisa si šla do kuchyně. Sledoval jsem jí… Otevřela lednici a nalila si portské… Koukal jsem na ni, jako cvok. Chovala se tu jako doma. Mně nalila také a sedla si do obýváku. Byl jsem udiven. Posadil jsem se vedle ní. Bavili jsme se o válce. Němci nás napadli a Královna s Albertem nás přišli povzbudit. Síla… během rozhovoru jsem se jí díval do výstřihu. Měla nádherný prsa. Fakt mne zaujaly. Byl jsem z nich vyřízený. Nejen já. Malý se začínal probouzet. Musel jsem ho uklidnit. Podíval jsem se na almaru. Zase usnul. „ Hitler měl talent. Ale i tady platí hamounství…. Čím víc máš, tím víc chceš… Musel přece vědět, že Rusko nebude snadná záležitost. Byl to ale frajer. Z hovna diktátor. To se nevidí…“, řekl jsem a dopil sklenku… „Ty o něm mluvíš jak o hrdinovi, to jsi Angličan?“, ptala se zaujatě. Neřekl jsem, že je hrdina, sakra, ale byl to frajer. Kdybych nebyl skladníkem a najednou se stal poslancem, byl by to pro národ šok. V tom to je. „To ne. Byl to debil, pako, kretén, nejraději bych ho nechal vycpal, dal na špagát, Ať všichni vidí jak dopadne ten, kdo bude mít myšlení jako on. Tady nejsme v Kambodže…“, mluvil jsem tak přesvědčivě, že Lisa se na mne usmála. „ Co je Kambodža?“, ptala se nevěřícně. Ty vole, ona neví, co je Kambodža. „Jeden stát v Asii.- Je tam teror.“, odpověděl jsem a došel jsem si dolít. Lisa moc nepila. Nevadilo mi to, ušetřím… Mluvili jsme dlouho. Mluvili jsme o Churchillovi. Párkrát jsem řekl, že to byl tlusťoch s doutníkem a měl hodně špatných rozhodnutí. Dívala se na mne rozhořčeně. Musel jsem změnit téma. Probůh, pořád jen o válce. Lisa byla válkou posedlá… Přála si, aby kluci chodili na vojnu a chránili ji zadek, alespoň mi to tak přišlo. Asi ji kousnu do zadku. Měla hezký zadek. Předtím jsem si toho ani nevšiml. Najednou mi přišla jako kočka, která myslela jen na válku. Ji snad ani nic jiného nezajímá… Což je chyba. Nerad bych se v budoucnu musel v ložnici převlékat do uniformy… Mezitím jsem dopil sklenku. Došel jsem si na toaletu a přemýšlel. Na nic jsem nepřišel a tak jsem se vrátil. Sedl jsem si a koukal na hodiny. Byla půlnoc. Lisa se na mne dívala a pochopila, že jsem již unavený, že musím do práce. Bylo mi to líto. Válka mne sice vůbec nezajímala, ale Lisa ano. Ani jsem nezkoušel nemravné návrhy. Vůbec nic. Absolutně vůbec nic. Byl jsem tak unavený, že jsem málem usnul v jejím klíně. Myslel jsem na to, že Kenny ani nezavolal. Byl jsem unavený, zívl jsem si. Pak jsem už jen zaslechl tichým hlasem…: „ Skočím pro budík a ustelu…“. Byl jsem tak unavený, že jsem nemohl vstát. Odumíraly mi ruce i nohy, celé tělo. Zavíral jsem postupně oči a viděl jsem jak jde Lisa ke skříni pro cejchy. |
Kapitola IV.
| Sněží. Sněží hustě, téměř vánice. Je zima, leden. Nemám rád zimu, v zimě je zima, mně je zima. Jasně zimní radovánky jsou prima. Lyže, boby, sáňky, koulování…, všechno to k zimě patří… V tomhle je sníh naprosto úžasný… Mám rád sníh…, Bílý sníh…, bílý sníh bez oranžovostí. Nechutný…, každého psa bych hned zabil. Fakt humus, ale bílý sníh je paráda... Jenže k zimě patří i nemoci. Nepamatuji si zimu, kdy bych nebyl nemocný… Zánět průdušek, virózy, nachlazení, angína… Vždycky něco. Je to tak pravidelný… Je prima být nemocný…, nemusím do práce, mohu ležet… Na druhou stranu jsem omrzelý, unavený, líný…, ani kouřit nemohu… Dnes ani nepiju…, není chuť. Smrkám jako blázen, mám odřený nos…, kapesníky nestíhám prát… Sedím v křesle a sleduji TV. Zase jeden ze stupidních seriálů… Jen kroutím hlavou a přepínám ovladačem. Stále dokola. Jsem přikrytý peřinou. Nepotím se. Je mi lépe… je mi lépe, protože vzpomínám na loňské léto. Šel jsem s Danem a Peggy na bazén. Byla sobota a my jsme se vydali k bazénu těsně po obědě… Měl jsem s sebou batoh. V Batohu plavky, ručník, vodu a Bal´s. Cigarety jsem měl v kapse. Měl jsem vše. Jasně, že jsem si připadal jako křen, mrkev, okurka… Připadal jsem si jako stánek se zeleninou, ale měl jsem s sebou svou láhev a měl jsem dobrou náladu. Asi jsem se dobře vyspal. „Máš všechno?“, ptala se Peggy mne i Dana současně… „ Jasně!“, odpověděl nervózně Dan a vzhlédl vzhůru. Musel jsem se zasmát… Tajně, v duchu. Peggy mne nemohla vidět, myslela by si, že se směji jí… Ikdyž nebyla tak daleko od pravdy. Tentokrát jsem se nesmál jejímu ksichtu… Jak s ní Dan může vůbec chodit? Nechápu, tohle až pochopím, budu v Nirváně…, a dál…, kam ani Budha nedošel. „Jo…, mám všechno, úplně všechno, jen jsem zapomněl…“, odpověděl jsem, protože se na mne dívala…. „Co? Co jsi zapomněl?“, ptala se vyzvídavě…, jako by se mi chtěla smát jak jsem pitomý… Musel jsem se smát… Ze mne si chceš dělat srandu? Tak asi… „ Kondomy. Jeden Ti nafouknu a budeš ho mít jako polštářek…“, smál jsem se…, Dan taky… Byli jsme v klidu. Dan se přestal smát dřív, Peggy se na něj podívala… Já se smál dál… Mně nemohla říci ani prd. Vůbec nic… „ Nechci od tebe žádný polštářek, ani kondom… , mám Dana…“, odpověděla razantně… Peggy, Ty jsi tak pitomá, ošklivá, zkrátka lidský zmetek. Probůh! Pomyslil jsem si a zakroutil hlavou… Zapálil jsem si. Vítězně jsem popotáhl. Cigareta je možná chutnější jak Peggy… Byli jsme před vstupem. Zaplatili jsme a vydali se na trávník, anglicky pokosený. Bylo tu celkem dost lidí, ale místo jsme si našli. Bylo to tak akorát… Před námi velký bazén, vlevo malý, vpravo tobogán, za mnou občerstvení… Občerstvení bylo uprostřed trávníku… Zkrátka dobrý flek. Převlékám se s Danem na trávníku, Peggy se šla převléknout do šaten. Udělala dobře…, asi by mne trefil infarkt. Natáhl jsem si plavky, upravil si malého, zapálil a otevřel Bal´s. Nalil jsem si. Bylo to ještě celkem studený… Cvakl jsem si ještě jednou a podíval se na Dana. Dan jen zavrtěl hlavou a smutně se podíval k šatnám. Peggy právě vyšla. Natáhla si vzadu plavky a poté si je ještě srovnala vpředu… Z dálky to vypadalo sexy. Ale když jsem si představil co se za těmi plavkami skrývá, tak jsem si musel ještě jednou cvaknout. „ Dane! Pojď do vody! Je báječná… Ty pojď taky. Budeme se potápět…, hrát na babu!“, řvala od bazénu směrem k nám… Podíval jsem se na Dana. Nechtělo se mu. Čekal jsem, kdy mi řekne: „ skoč do vody a utop ji.“ Ale neřekl… Pořád zíral tak smutně… Byl nějak otrávený… „ Peggy skoč do vody, chvíli se potápěj, mi tam za chvíli jsme! Slibuju!“, zařval jsem na Peggy a čekal až skočí do vody. Otevřel jsem láhev a dal Danovi napít. Chvíli s tím otálel, ale pak se napil. Ale fakt napil! Čuměl jsem na něj jako na zázrak. Byl jsem překvapený, v šoku… vypil půl láhve. Kroutil jsem hlavou a prohodil: „ Teda, ty asi budeš mít hodně velký problém, vole.“, Peggy se potápěla. Pořád skákala do vody a plavala pod vodou… „ Já nevím. Je to šílené, Peggy se chce vdát. Se mnou. Já nechci. Je brzo. Moc brzo. Jenže ona naléhá, čekám už jen na ten den, kdy mne zlomí…“, řekl smutně a díval se do bazénu. „ Zlomí ti leda tak ruku. Nohu. Pinďu! Ale ne tebe! Tohle mi neuděláš. Řekni, že ne! Buď v klidu. Bude naléhat. Stále říkej ještě ne. Ještě jsi se snad nerozhodl, ne?!“, ptal jsem se ho vážně. Bylo mi ho líto. Moc líto. Je to divné, ale Dan měl Peggy rád. „ Ne ještě ne. A pojď do vody. Peggy by řvala. Slíbil jsi to.“, řekl odhodlaně a vyrazil. Já jsem si ještě cvakl a vydal jsem se za nimi. Skočil jsem do vody. Lehce se mi zamotala hlava. Pořádně jsem si propláchl obličej. Otevřel jsem oči a přede mnou se vynořila vysmátá Peggy. „ Máš ji…!, usmála se a odplavala. Hledal jsem je, ale nemohl jsem je najít… Zahlédl jsem jednu holku. Vypadala dobře… Potopil jsem se a plaval k ní… Vynořil jsem před ní… „ Máš ji!“, usmál jsem se a poté dělal hrozně překvapeného… „ Jé…, já myslel…“ „ Oplatky se nepečou?“, odpověděla. „ Nepečou…“, odpověděl jsem a ukazoval na Dana. Na Peggy a na mne. Odplaval jsem. Ona se rozplavala za Danem. Dan ožil. Plaval jako blázen, nemohla ho dostihnout. Dan ale jako správný kluk ubral a nechal se plácnout. Peggy mohla vzteky puknout. Díval jsem se na Peggy jak zuří, jak to v ní vře, ale nemohla nic dělat. Nebyla zas tak blbá, nemohla si tu utrhnout ostudu… Dan se rozplaval k Peggy… Hráli jsme dvacet minut. Šel jsem si lehnout, spíš sednout. S |