MÉ SMYSLY

Někdy se cítím se jako slepec, co vše měří doteky svých dlaní, snaží se jimi vidět, ale nakonec si vždy musí připustit, že jediné, co mu zbývá je jeho představivost.

Pak si zas připadám jako hluchý, co se snaží zachytit třeba jen nepatrný zvuk, ale ten stále nepřichází, vlastně nikdy nemůže přijít.

Občas jako bych na chvíli oněměla, obzvlášť když mi někdo ublíží natolik, že se nedokážu bránit. Rty se pohybují jakoby jimi protékala slova, ale já jim nedokáži dát ten správný tvar a zvuk, aby se zhmotnila.

Často se marně snažím nahmatat svoje přání a myšlenky, abych z nich vyčetla, co vlastně od života očekávám a už konečně pochopila sama sebe.

Taky přijdou chvíle, které jsou absolutně bez chuti, jen sedím a dívám se do zdi, snad v očekávání, že se stane něco závratného, co mě donutí se rozhýbat a radovat ze života.

Právě teď však myslím na to, že všech svých pět smyslů mám v pořádku, tak co to se mnou vlastně je, že se někdy cítím tak marně?