Sen temna

Zavřít oči, zavřít je v prostoru neskutečného hluku, kde se probouzí sen všech koutů mysli a prosí o všimnutí se v podobně útržků slov, útržků prosby, útržků darování. V černé hrobce nabádající zlosti, plné strojené radosti a rytmů bez hudby, dává zapomenout starosti života a čerpá od malých jedinců celkové skládanky energii, která prosí o vrácení svého nedotkutelného rytmu i s úroky. Černé zdi, skládající se z kostí menších než atomy, přitahují magnetickou silou a posílají vlny smutku, aby protkaly tělo zmítající se v chuchvalcích radosti a žití. Stačí jen položit dlaně a čekat. Jednotlivými prsty prostupuje bolest a celé tělo křičí ve strachu selhání. Ne, selhání sebe, selhání okolí, selhání věcí, selhání světa, ale ve strachu selhání vesmíru. Jen tento okamžik stačí k prosbě, aby se země vykroutila ze sevření oběžné dráhy a začala blokovat dráhu ostatním planetám. Proč třeba nezajít ke slunci jen tak na návštěvu a poprosit ho o dar milosti. Dar věčného zapomnění opleteného ve zlaté schránce horkého nic. Vše končí posledním úderem a milostí osvobození. Kolik úsilí stálo odtrhnout a nepřipoutat, a přitom? Přitom stačilo dát jen ruce pryč a položit je na chladivou hranu stolů, které svým stářím jsou moudřejší než my. Proto sen volající temnoty, slibující lásku zla a zadostiučinění těm druhým, odplouvá do neznáma a zůstává za ním jen mrazivé temno děsivých myšlenek.

---