Slzy života

Každý člověk hledá něco neviditelného, a přitom nepřizná, že hledá. Každý člověk si staví svůj svět, a přitom tvrdí, že v něm už žije. Tak co je lepší? Je lepší přijmout svět takový jaký je se svými lidmi a dušemi, budovami a stromy, doteky a zklamáním? Nebo je lepší si postavit svůj vlastní sen, svojí vlastní realitu, která by po kouskách krmila naše oči a dávala najíst našemu nitru nicotných semínek iluzí? Všichni stavíme, všichni tvarujeme náš svět. Náš svět iluzí s přáním, aby vrcholek nadějí se stal skutečnem. Tvarujeme beztvárnou, bezduchou hmotu, která nám proniká mezi prsty. Snažíme se dát tvar nevědomosti a naučit žít smrt. A přitom? Přitom nám tahle hmota rozdírá kůži a napájí nás hořkostí pousmání, kdy s křečovitým úsměvem nechává na nás krůpěje. Jsou to slzy štěstí, smutku, bolesti a lásky, slzy života. Jediná slza nás nenechá si hrát se svým lesklým já, a nutí nás se řídit jejími pravidly. "Dotkneš se, prasknu" - volá ze všech stran. Má jen jedno místo, kterého se můžeme dotknout, pak nám zůstane. Tak dotknout nebo poslouchat? Tak tedy mít??? Tak co teď - teď v přítomnosti? Začít tvořit a nebo se zařadit? Zařadit do proudu potoka nedokončeného žití?!?!?

---