Jeho stín

Osamělý Gravis bloumal bez cíle sychravou nocí. Jen rozvalené obrubníky a zívající grimasy poničeného dláždění provázely jeho tiché kroky. Mateřsky shrbené siluety stromů chvílemi soucitně pokynuly větvemi, zcela oddány rozmarům ledových poryvů větru.

Byl náhle jako malé dítě. Zastavil se pod lampou a počal dělat nepochopitelné kroky do všech možných směrů. Zprvu pomalu, krok, dva, chvíli postál. Pak stále rychleji a krkolomněji, až připomínal tančícího blázna, jemuž byla znenadání vrácena svoboda a on ve své prostoduchosti radostí neví co s ní.

Byl tak zaujat hrou se svým stínem, že přestal vnímat svět kolem sebe. Znenadání, právě v okamžiku, kdy donutil stín stáhnout se pod něj a stačilo dokončit poslední krok, aby triumfálně s patřičným dupnutím došlápl na jeho hlavu, se ozvalo tiché: "Nedělej to."

Překvapený Gravis se zarazil a pomalu postavil nohu zpět na zem. Plaše se rozhlédl. Nikde nikdo.
"To se mi asi zdálo," usoudil a rozhodl se znovu rychle dokončit vítězný tah.

"Nedělej to, prosím," ozvalo se podruhé.
V tom tichém hlase byla naléhavá prosba. Tak naléhavá, že se Gravis opět zastavil a překvapeně se zeptal: "Kdo jsi?"

"Jsem tvůj stín. Jsem stín, který chceš zašlápnout, jsem stín, který ovládáš. Jsem stín, se kterým si pro své rozptýlení hraješ a který se chystáš ze svého rozmaru poranit. Jsem tvoje součást, tvůj poslušný následovník. Jsem s tebou kam se pohneš, pobíhám kolem tebe, jako věrný psík. Ty a tvoje vůle jste příčinou toho, že jsem zrovna na tomto místě, v tuhle hodinu. Veškerý můj osud řídíš ty a nikdo jiný. Jen ty. Tak to vždy bylo a tak to vždy bude. Jen ty jsi mým pánem, mým neomezeným vládcem. Můžeš cokoliv, můžeš po mně i šlapat. Tak, jako jsi to činil dosud. Ať uděláš cokoliv, vždy budu s tebou. Nenajdeš nikoho věrnějšího než jsem já. Přemýšlej o tom, prosím. Přemýšlej o tom vždy, než na mě šlápneš. A když už si usmyslíš, přemýšlej i o tom, jak šlápneš. Udělám pro tebe cokoliv budeš chtít, vydržím cokoliv budeš chtít. Šlápni ale prosím tak, aby na duši tvého stínu nezustala jizva. Víš přece, že i já mám svou duši. ... Nebo to nevíš?"

Gravis nebyl schopný cokoliv říci.
Jen nehnutě stál a stále dokola se mu hlavou honila poslední slova: " ... i já mám svou duši. ... Nebo to nevíš?"

Svítalo.
Byl čas se se svým stínem na krátký čas rozloučit. Gravis věděl, co má nyní udělat.
Pomalu obezřetně odcházel od lampy, aby svému stínu zbytečně neublížil. Rozednilo se a stín zmizel.
Jen z dálky ještě studený poryv větru přinesl zvolání: "Jsem rád, že jsem právě tvým stínem. Děkuji ti."