Vědomí

"Tak nevím." hlesl bezděčně Gravis. Cesta se náhle začala stáčet opět k západu. Z ničeho nic, úplně jinam, než před zlomkem okamžiku předpokládal. Po kolikáte již? Kolikrát se zastavil a řekl si: "Jdu správně? Co když se tím bahnem brodím úplně zbytečně? Neměl jsem být dávno u cíle?"

Byl unavený, skleslý, ztrhané rysy popelavě šedé tváře překrýval hustý porost. Rukávy potrhané a potřísněné lepkavou krví naříkajících větví, které musel při své pouti zlomit a odhodit stranou. Odhodit a nechat je napospas jejich osudu.
Musel? Mohl snad některé z nich jen ohnout? 
Mohl je dokonce ... obejít?
Možná. 
Snad ano. 
Záleží na tom?

"Vím co hledáš", zaznělo nad jeho hlavou téměř neslyšně.

Trhnul hlavou a zkoumavě pátral korunou statného jilmu. Krom pokroucených větví nenalezl ničeho uspokojivého, co by jen náznakem připomínalo cokoliv živého. 
"Eh, vítr to byl. Jistě jen vítr prolétl listím a já blázen myslel, že někdo ke mně promlouvá. Jen klam a mámení mé znavené mysli vzbudily ve mě divnou představu, že ke mě KDOSI promluvil," pomyslel si Gravis. Klesl na kolena a s lítostivým vztekem v hlase vzkřikl vzhůru do koruny: "Kdy?! Kdy dojdu konce?!"

"Jsi u cíle," zaznělo opět po chvíli odněkud z propletence rozpraskaných větví.

Neodvážil se pohlédnout znovu vzhůru. Nikoho by opět nezahlédl, stejně jako předtím. Nechtěl se připravit o zrnko nepatrné naděje. Strnule hleděl stále tím směrem, kterým se dívaly jeho oči v okamžiku, kdy hlas znovu promluvil. Nehýbal se, nedýchal, srdce se zastavilo, krev v těle přestala rozvalovat.

Okamžik mezi věčností a ničím.

"Poslouchám," hlesly rozpraskané rty.

"Hledáš Vědomí nejvyšších. Nehledáš pocit, nehledáš nízký pud červa prolézajícího bahnem. Hledáš Vědomí. Vědomí nejvyšších, vědomí vyvolených. Tedy poslouchej. Poslouchej pozorně a staň se jím. Staň se nejvyšším."

Gravis zmateně naslouchal. Byl si jistý, že se mu to nezdá. Tak podivná slova a zároveň tak samozřejmá. Jakoby vycházela přímo z jeho nitra. Ano, přesto, že je nikdy nevyslovil, připadalo mu, že jsou jeho vlastní. Jeho, čekající trpělivě někde uvnitř, pokrytá svinstvem všedních moudrostí. ... Nadešel čas, prodíraly se póry větrem zbičované kůže ven, aby mohly slavnostně zaznít.

"Pokračuj!" vyštěkl dychtivě.

"Jsi připraven, Gravisi ... jako jeden z mála. Slyš co jiní neuslyší. Buď připraven na to, že poté budeš ještě osamělejší. Přecházíš řeku sám. Až došlápneš na pevnou půdu, otočíš se zpět a uvidíš protější břeh velmi daleko. Skrz děsivé chuchvalce líné mlhy budeš pak bez hnutí upírat zrak v místa, kde ostatní setrvávají. A hledat. A čekat, vydá-li se někdo tvou cestou."

Napětí zvyšované dychtivostí po poznání přivádělo mysl Gravisovu na pokraj hrany ledovce, odkud slabí padají v závrati do jícnu pekelného žáru.

"Pokračuj!!"

"Pár slov. Vyslovit je mrzký červ, budou se beze smyslu povalovat co lejno u jeho nohou. Ty však jejich pravý význam vytušíš ... Můžeš VŠE a nemusíš NIC"

"Pomoz ještě trochu, znavený jsem, velmi znavený. Pomoz ještě ..." zaprosil Gravis.

 "Cokoliv moudrého a vznešeného učiníš, budiž resultát výlučně a jen tvojí vůle. Nejsi nikomu vázán, nejsi k ničemu povinován jeho oddaností a prokazováním úcty tobě. Bude-li chtít kdokoliv odevzdat se do rukou s tím, že očekává stejnou mincí oplatit, odmítni tento obchod. V kapsách nikdy nebývá stejná hrst mincí. A nutně jednou musí na jedné straně chybět. Ucítíš-li však skutečnou touhu složit hlavu do tvých dlaní z čistého CHCI, přiviň takového k sobě. Veď jeho kroky a ochraňuj ho, jak nejlépe umíš. A vždy přitom pamatuj, že nemusíš NIC, však zároveň můžeš VŠE. Tehdy má jeho odevzdání svou váhu a jen tehdy je tvé rozhodnutí hluboké - vůlí toho, kdo dosáhl Vědomí."

Hlas utichl. Gravis zamyšlené dál hleděl do prázdna a bylo v tu chvíli jedno, kam svůj zrak upírá. Oči nevnímaly. Jen koutky rtů se povytáhly a vykreslily do tváře úsměv.

Setmělo se.

"Je čas .... jít," chtělo se mu domyslet, ale vzápětí se zarazil.
"Jít? Kam vlastně?" Otočil hlavu a pohlédl směrem, odkud před lety přišel.

Husté chuchvalce bílé páry .... druhý břeh ... hejno ... obchodníků ...