Minuty - Roky

Minuty? - Hodiny? - Dny? - Roky? 
Provázky osudů v zámotcích smutku.
Potoky blažených rokoší.
Střípky pohledů provázených kánony pokorných kroků.
... vzácne ticho.
A dál?

Co bylo tehdy dal?

Stál bez hnutí. Venku za oprýskaným rámem okna si vítr pohrával s rojem hebkých chuchvalců, šťastných bělostných ničemů. Mrzlo. Díval se ven. Chlad nevytápěného pokoje se pokrytecky lísal k jeho napnuté pokožce a hladil ji mrtvolnými prsty. Nevšímal si toho. Mysl se potácela v bezbřehém moři vzpomínek.

Toho dne se setmělo příliš rychle. Vítr zapomenutých okamžiků se opět vetřel do pokoje. Jako pokaždé, jako už tisíckrát. S líbezným kvílením se otřel o oprýskaný rám a proklouzl potrhanou zašedlou záclonou. Dlouhá léta stále ten samý věrný společník, zjevující se bez ohlášení. Gravis mu naslouchal, ale nikdy neporozuměl. Tušil, že se mu snaží něco sdělit. Něco naznačit. Nevěděl, co znamenají ty tajemné steny přicházející i odcházející s drzou samozřejmostí.

Dnes ANO! Jasně a zřetelně. Ne, nebyl na pochybách. Slyšel slova, která nedávala smysl.

"Rozvaž uzel, vetkni duši do kruhu."

Trhl překvapeně hlavou.
Kvílení ustalo.
Ticho a prázdno.

Jen ozvěna záhadných slov se vznášela pokojem a narážela do cárů včerejších myšlenek, čpících rudým světlem vykřičených neonů.

"No ano!" Vykřikl a udeřil pěstí do stolu.

Plamen svíčky se divoce zapotácel a zbičoval stěny divokými vřelými doteky. Kapky horkého vosku dopadly na sevřenou pěst.

Gravis se napřímil a s úlevou vyštěkl: "Rozvaž uzel, vetkni duši do kruhu."

A pod kůží se rozhořel plamen.
A rty našly svůj úsměv.
A ...

"Konečně jsem ... na Začátku," uvědomil si.

Koupej se v slzách, procházej zahrady nářků, spaluj pavučiny pochybností. Pak pochopíš.
Na konci se líně protahuje Začátek.